Klára Vlasáková: Násilí na ženách – dílčí kroky jako více veřejného osvětlení nestačí

Pokud tohle čtete jako žena, spoustu fíglů nejspíše sama znáte. Pokud text čtete jako muž, který o téhle problematice mluvil se svými kamarádkami, ženou nebo dcerami, nejspíše jste o spoustě opatření také slyšel.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Tragický osud Sarah Everardové dokládá smutnou skutečnost, že pro ženy na ulicích není bezpečno. Jak to změnit?

Škála je široká: od pepřáků po klíče v ruce nebo snahu na sebe neupozorňovat. Ve všech těchto případech radíme ženám, co dělat, aby se přepadení vyhnuly, nebo jak by se mu měly bránit. Na samotné násilníky se pozornost obrací až v druhé řadě. A přitom probírat se svými kamarády, kolegy nebo syny násilí, chování k druhým a vzorce mužství je naprosto zásadní.

Podle statistik víme, že většinu násilných činů na ženách spáchá někdo, koho znají: bývalý partner, kolega, spolužák. Přepadení někým cizím je méně pravděpodobné, ale nikoli vyloučené. A žena vracející se tmavou ulicí se v mnoha případech neubrání strachu.

Když britská geografka Gill Valentineová už před třiceti lety zkoumala, jaká kritéria určují obavy žen z prostoru, zjistila, že nejde jen o fyzické vlastnosti okolí – tedy to, jak moc je některá ulice temná nebo úzká. Významnou roli hraje ve vytváření obav i to, kým je dané prostředí řízeno a přítomnost určité formální či neformální kontroly. Valentineová v závěru své studie dospěla k tomu, že je důležité soustředit se na to, jakými prostředky dominance mužů nad prostorem vzniká a především jak ji lze narušit.

Dávej na sebe pozor

První krok může být, že si muži uvědomí už jen tenhle důležitý rozdíl: ženy jsou odmala vedeny k tomu, že se nemají v určité hodiny pohybovat na určitých místech. Pokud tak udělají, riskují. Některé se proto snaží vyhnout veřejnému prostoru po setmění úplně, jiné se uchylují k některé z ochranných strategií. Město ženám nikdy doopravdy „nepatřilo“. Vždycky v něm byly spíše návštěvnicemi, které jsou vychovávány k tomu chovat se v něm jistým způsobem.

Čtěte také

Klára Notaro: Ženy, oběti násilí ve Francii

„Dávej na sebe pozor,“ říkáme ženám a stavíme je tím do role někoho, kdo může teoreticky v tomhle úkolu selhat. Přitom napadení je vždycky vina agresora. Krátká sukně, opilost, pohyb po ulici po půlnoci – nic z toho není skutečnou příčinou, která k násilí vede. Opravdovými příčinami jsou pouze a jenom agresoři. Je proto třeba otočit debatu z toho, jak by se ženy měly starat o své bezpečí, na to, jak útokům ze strany mužů předcházet a jak je případně spravedlivě postihovat.

Tato oblast ovšem nezahrnuje jenom útoky ze tmy. Patří do ní domácí násilí, směšně nízké tresty za sexuální násilí nebo jednoznačné vymezení toho, že sex bez souhlasu je znásilnění. Pokud totiž nebudeme řešit násilí na ženách komplexně, kroky typu „více veřejného osvětlení“ jsou jako plivnutí do oceánu.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka