Klára Vlasáková: Knihovny potřebujeme všichni

Knihovna
Knihovna

Letos uplynulo sto let od vzniku zákona o veřejných knihovnách. Už sto let tedy obce zřizují a provozují knihovny, které nefungují jenom jako instituce určené k zapůjčování knih, ale také jako vzdělanostní a kulturní centra. V Česku máme přes pět tisíc knihoven, což je vzhledem k počtu obyvatel jedna z nejhustších sítí na světě. Knihovny jsou pak jedno z mála míst, kde je možné zadarmo používat počítač, internet nebo kde lze prostě jen tak (samozřejmě tiše) posedět. 

Podle údajů Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu uspořádaly české knihovny v loňském roce skoro sedmdesát tisíc kulturních akcí a více než padesát tisíc akcí vzdělávacích. Ty navštívilo dohromady tři a půl milionu lidí. Knihovny v roce 2018 zaznamenaly dvaadvacet milionů fyzických návštěv, přičemž čtenáři uskutečnili skoro třiapadesát milionů výpůjček. Úctyhodné? Bezpochyby.

Všechno tohle jsou důležité a záslužné věci, které se právě během letošního výročí připomínají. O čem už se však mluví méně, jsou podmínky těch, kteří v těchto institucích pracují: knihovníků a knihovnic. 

Kulturní kapitál vs. nájem

Staré telefonní budky dostaly druhou šanci, slouží jako veřejné knihovny

Staré telefonní budky slouží jako veřejné knihovny

Červená, oranžová, ještěrková, švestková, pruhovaná, novinová. To jsou některé z názvů KnihoBudek, bezplatných pouličních knihoven. 

 

Iniciativa Za knihovny! upozorňuje, že ačkoli má skoro polovina knihovníků vysokoškolské vzdělání a musejí disponovat technologickými a mnohdy i pedagogickými znalostmi a schopnostmi, řada z nich má nástupní plat 17 tisíc hrubého, průměrný plat jen o pár tisíc vyšší. Což vážně není mnoho.

Knihovny přitom hrají nezastupitelnou roli, ve které se kombinuje čtení, vzdělávání i komunitní život, a to jak ve větších městech, tak v malých obcích. A navíc: řada z nás si pamatuje – buď z dětství, nebo z pozdějších let – knihovníka či knihovnici, kteří fungovali jako spolehlivý kompas a dokázali své návštěvníky navést na důležité tituly. 

Přes to všechno berou knihovníci podprůměrný plat. Jistě – pracovníci z této oblasti disponují kulturním a často také sociálním kapitálem, jenže kolik znáte pronajímatelů bytů nebo pracovníků bank, kteří by řekli něco jako: „Ano, plat máte sice opravdu malý, ale vidím, že disponujete pěkným kulturním a sociálním kapitálem, takže se s penězi nijak netrapte a ten nájem a splátky na auto můžete platit jen tak vysoké, kolik zvládnete.“

Vyhořelí a vyčerpaní

Podhodnocení knihovnické práce je dílkem širšího problému. U prací v kultuře, které mají potenciál být hodnoceny jako „intelektuálně zajímavé,“ funguje právě tato „zajímavost“ jako ospravedlnění mizerného platu. 

čtenář

V minulé práci zaměřené na kulturu nám šéf s vážnou tváří oznamoval, že platy máme sice malé, ale protože jde o „výběrové“ zaměstnání, tak se s tím nedá nic dělat. To, že nás práce baví, máme brát jako benefit, který nám vynahradí nedostatečné ohodnocení. 

Podobné přístupy mají za následek, že jsou zaměstnanci brzy vyčerpaní, vyhořelí a řada z nich odchází zpeněžit svůj sociální a kulturní kapitál do jiné sféry. A těm stávajícím nezbývá síla s celou situací něco dělat.

„Dokud budou existovat knihovnice a knihovníci, kteří se pohybují na hranici příjmové chudoby, nepřestaneme se ozývat,“ stojí v prohlášení iniciativy Za knihovny!. Právě podobná vytrvalost a neustálé připomínání, proč jsou kulturní pracovníci potřeba, je nutná a zároveň inspirativní pro ostatní. Za „intelektuální zajímavost“ si totiž nikdo chleba nekoupí.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka

Spustit audio

Související