Klára Vlasáková: Boj íránských žen je obdivuhodný. Nedává smysl kvůli němu zatracovat „naše“ feministky
Už takřka tři měsíce probíhají v Íránu protesty proti autoritářskému režimu. Ty vyvolala smrt Mahsy Aminiové, kterou zatkla mravnostní policie kvůli špatně nasazenému hidžábu. Demonstrace přerostly v protivládní akce, kdy si protestující Íránky často sundávaly hidžáby nebo je pálily na ulicích.
Při potlačování protestů zemřelo několik set lidí, tisíce jich byly zatčeny, několik z nich dostalo trest smrti, a došlo už dokonce k první popravě.
Čtěte také
Při pročítání zpráv z Íránu se dostavuje hrůza a zároveň obdiv ke všem statečným protestujícím, kteří při vyslovení nesouhlasu riskují svůj život. V Íránu jde o hodně a statečnost protestujících je naprosto výjimečná.
Toto jsou skutečné feministky, můžeme se někdy dočíst. Zatímco ty západní, nebo chcete-li specificky české, řeší samé podružnosti, v Íránu jde o život. Z takového tvrzení je pravdivá jen druhá část. Íránské ženy si zaslouží veškerou podporu, kterou od nás mohou dostat, a jejich boj dává celému světu najevo, že má smysl postavit se na odpor.
Toto jsou skutečné problémy
Čtěte také
Zároveň pochopitelně nelze odmávnout feministické problémy u nás jako něco, co ve světle íránských událostí už nemůžeme otevírat. To je krátkozraké a nepromyšlené. Nezmizelo totiž genderově podmíněné násilí, nezmizely rozdíly v odměňování, nezmizel sexismus.
V tomto ohledu je dobré připomenout si texty feministické teoretičky Chandry Talpade Mohanty, která opakovaně kritizovala, jak západní feminismus pojímá ženy třetího světa: Západní feministky se podle ní dopouštějí toho omylu, že samy sebe, své prostředí a kulturu považují za normu, kdežto realitu třetího světa za odvozenou, přičemž jsou ženy odsud chápány jako homogenní skupina.
Později Mohanty dospěla k tomu, že je třeba zdůrazňovat, že ačkoli životy žen po celém světě nejsou zdaleka stejné, jsou propojené – dějinami, zkušenostmi, úsilím. Namísto rozdělování tak staví do centra pozornosti vztahovost a provázanost.
Čtěte také
To je důležitá myšlenková linka, kterou můžeme vztáhnout obecně na snahu porozumět „jiným“ zemím. Ukazuje, jak je podstatné uvědomovat si limity vlastní pozice, a zároveň také to, že utrpení Íránek a Íránců se nás bytostně týká; není to obraz, který můžeme s klidem zapomenout.
Zlostné ujišťování, že tyto tragické události jen zdůrazňují, jak je feministické hnutí u nás mimo, nedávají v žádném ohledu smysl. Pokud přijmeme argument o provázanosti, je důležité vzít boj Íránek vážně, ne umlčovat ženy u nás.
Je to nicméně obvyklý vzorec – jakmile se objeví zásadní světová násilná událost, začne se znevažovat dosavadní emancipační proces ve stylu: Vidíte, co jste řešili za nesmysly? Toto jsou skutečné problémy. Přitom takové události naopak potvrzují, jak je emancipace důležitá.
Neexistuje „správnější“ feminismus – feminismus má různé směry, různé mluvčí, a především celou škálu témat. Brát si ho jako rukojmí pro upozaďování jedné nepohodlné skupiny není v žádném ohledu fér. A především – nepomůže to ženám v Íránu ani u nás.
Autorka je dramaturgyně a scenáristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
