Kerry vydupal ze země nové izraelsko-palestinské rozhovory
Izraelsko-palestinské rozhovory, překvapivé výroky papeže Františka, fotografická mánie turistů a dětské oběti Inků.
Stanice BBC si v hlavním komentáři všímá skutečnosti, že zástupci Izraele a Palestinců obnovili v pondělí pozdě večer ve Washingtonu poprvé po třech letech přímá jednání. Vyjednavači obou stran se v přítomnosti amerického ministra zahraničí Johna Kerryho sešli k přípravným dvoudenním rozhovorům, které mají vést k devítiměsíčním jednáním o mírové dohodě. „Pro izraelsko-palestinský mírový proces je typický paradox – každý ví, co je potřeba udělat, aby letitý konflikt skončil, ale nikdo nechce potřebné kroky realizovat. Ale pokud neusilují o mír válčící či znesvářené strany, nikdo jiný jim jej vnutit nemůže,“ míní BBC. Šéf americké diplomacie Kerry nicméně dokázal, že třetí strana hraje nezastupitelnou úlohu, minimálně v tom, že Izraelce a Palestince může dostat aspoň za jednací stůl. Za dlouhá desetiletí marných snah o mír je však jasné, že vytrvalý zprostředkovatel – většinou Spojené státy – je sice nezbytný, avšak pro dosažení historické dohody nestačí.
Přesto jde o diplomatický úspěch. Šest měsíců po prvních recepcích u izraelských, palestinských a arabských delegací John Kerry přesvědčil delegace, aby dorazily do Washingtonu a zahájily rozhovory. Za Izrael bude vyjednávat Cipi Livniová a Jicchak Molcho, za Palestince hlavní vyjednávač Sáíb Irikát a Muhammad Štají. Šéf americké diplomacie volil slova na začátek jednání velmi opatrně. Z toho je zřejmé, že zahřívací kolo není ničím víc než rozhovorem o rozhovoru. Přesto urputná snaha Johna Kerryho slaví aspoň malý diplomatický úspěch na obtížné cestě k dohodě.
Kerry především dokázal summit zorganizovat tak, aby nikdo neztratil tvář. Co se týče vlastní prestiže, naléhavě potřeboval, aby po své šesté misi na Blízký východ mohl říci něco více než jen obligátní prohlášení o „sbližování stanovisek“. Palestinský prezident Mahmúd Abbás a izraelský premiér Benjamin Netanjahu zase nechtěli nést vinu na selhání Kerryho snah. Zúčastněné strany se tudíž rozhodly odměnit Kerryho za snahu, která se navíc těší podpoře prezidenta Baracka Obamy.
Nynější schůzce se v diplomatickém žargonu říká „východisko pro obnovu plnohodnotných jednání“. Ze zákulisí však unikly informace o tom, že podmínky pro rozhovory jsou dnes daleko těžší než pro ty minulé, které byly přerušeny před několika lety. Příčinou jsou rozštěpenost palestinského vedení a i radikálnější postoje současné izraelské vlády. Palestinské delegaci vadí, že Izrael odmítá jednat o budoucím palestinském státu i na územích, která obsadil během šestidenní války v roce 1967. Jde jednak o západní břeh Jordánu, a dále o pásmo Gazy a východní Jeruzalém. Gaze však vládne militantní hnutí Hamas, zatímco západnímu břehu strana Fatah a palestinská samospráva, která jediná vede mírová jednání; Hamas se od nich distancuje, protože Izrael neuznává a chce jej
vyhladit z mapy.
Velmi citlivým bodem je také otázka výstavby izraelských osad na Západním břehu – pro tuto chvíli znemožňuje Abbásovi přímou účast na jednáních. V pondělí večer v Káhiře nastínil svou představu budoucího palestinského státu, v němž nebude místa „pro jediného Izraelce“. Podle analýzy BBC svými silnými výroky podkopává Kerryho snahu a musí se držet pro tuto chvíli stranou jednání. Zdá se však, že Kerry dokázal pohnout Izraelce k jednání o dalším citlivém problému, a tím jsou palestinští vězni. Izraelský ministr Juval Steinitz naznačil, že postupně půjdou na svobodu i „velmi významní vězni, kteří strávili v kriminálech celá desetiletí“.
Izraelský vyjednavač Uri Savir, který se účastnil příprav na uzavření dohod před dvaceti lety v norské metropoli Oslo, je přesvědčen, že Kerryho iniciativa by mohla nakonec dostat za jednací stůl i Netanjahua a Abbáse. BBC připomíná, že podmínkou je souhlas Izraele s hranicemi z roku 1967 i s palestinskou námitkou, že stavba osad „míru neprospívá“, a naopak palestinské uznání židovského státu a legitimních bezpečnostních obav. „Cesta kupředu nebude vůbec lehká. Dojde aspoň k malému pokroku?“, ptá se BBC závěrem.
Papež zásadně mění komunikační strategii
Na stránkách stanice BBC analyzuje římský zpravodaj David Willey poslední překvapivé výroky papeže Františka. „Když je papež na cestách, odehrává se jeho komunikace s církví i se společností na třech úrovních. Za prvé se setkává s davy upřímně věřících, ale i zvědavců, kteří chtějí na vlastní oči vidět muže v bílém coby nástupce svatého Petra. V Riu de Janeiro se tato komunikace nadmíru zdařila. Uvítání na Avenida Atlantica a na pláži Copacabana byly strhující. Tři miliony lidí nadšeně naslouchaly, jak jim pontifik prezentuje svou vizi chudší a prostší církve,“ píše zpravodaj.
Vedle toho papež předává propracovanější náboženské a teologické poselství. Během týdenní návštěvy Brazílie František představil radikálně novou koncepci katolické církve, a to nejen pro Latinskou Ameriku, ale pro celý svět. Mluvil jednoduše, srozumitelně a jeho projev ostře kontrastoval s mnohdy obskurním „popespeakem“ jeho předchůdců. Papež kritizoval neproblematickou víru v pokrok a naznačil, že 1,3 miliardy katolíků se sebou musí něco dělat. Mluvil svou rodnou španělštinou, tedy jazykem, v němž se cítí nejlépe, a vyhýbal se brazilské portugalštině, jazyku hostitelské země. Přesto bylo jeho poselství průzračné. Zástupu třiceti tisíc mladých argentinských katolíků na Světovém dni mládeže v Riu poradil, aby to ve svých diecézích „pořádně rozjeli“, aby otřásli sebespokojeností a klerikálním narcismem církve, uzavřené do sebe sama.
„Útočte na jakoukoliv formu pasivity, ale nevylijte s vaničkou i svou víru,“ řekl František. Církev podle něj patří na ulice, ne do kostelů, prohlásil v katedrále v Riu. Pokud se to nepodaří, změní se jenom v další nevládní organizaci. „Ale církev nikdy nesmí být nevládkou,“ dodal papež. Nebylo to volání po revoluci, byla to snaha navázat kontakt s miliony mladých lidí, kteří v rozvojovém i vyspělém světě pociťují stále více frustrace z nemožnosti sehnat práci a celkového poklesu příležitostí. V obří katedrále v Riu také doporučil, aby věřící zpomalili svůj životní styl. „Lidé dnes chtějí všechno rychleji a rychleji, chtějí rychlý internet, rychlá auta a letadla a rychlé vztahy,“ řekl František největšímu shromáždění katolických biskupů za posledních padesát let. „Současně lidé nikdy netoužili víc po klidu a odvážím se říct i po jisté pomalosti. Umí se církev pohybovat zvolna, v klidu naslouchat, trpělivě hledat správnou cestu a přeskupit síly, když je to potřeba? Anebo jsme se také nechali chytit do šílené honby za efektivitou?“, apeloval nejvyšší představitel církve na věřící.
Třetí typ komunikace pontifika pak představoval rozhovor s novináři. Ten proběhl v zadní části letadla cestou zpět do Vatikánu. Papež tam odpovídal na velké množství dotazů, například o tom, jak chce vyřešit skandály Vatikánské banky, anebo co si myslí o homosexuální lobby v římské kurii. K novinářům byl během tiskové konference na palubě letadla mimořádně sdílný. Odpověděl na všechny otázky a nevyhnul se ani nepříjemným dotazům týkajícím se skandálu Vatileaks, reformy vatikánské administrativy, svého předchůdce Benedikta XVI. či role žen v katolické církvi. Mimo jiné František sdělil, že v příštím roce zřejmě pojede do Izraele a zvažuje rovněž cestu na Srí Lanku a Filipíny.
Papež podle BBC zvolil odzbrojující upřímnost. Překvapeným žurnalistům například přiznal, že vůbec netuší, kam skandál s praním špinavých peněž v Ústavu pro věci víry povede. Prokuratura nyní vyšetřuje biskupa Scarana, který pomáhal italským podnikatelům prát zisky z drog a možná i skrývat peníze teroristů. Na smršť otázek ohledně homosexuální lobby papež s úsměvem řekl, že se ve Vatikánu zatím nenosí průkazky, na nichž by měl někdo napsané, že je gayem. Současně uvedl, že on rozhodně není tím, kdo se cítí povolán lidi s odlišnou sexuální orientací soudit. Papež řekl, že starosti mu dělá spíše samotná existence jakýchkoli zájmových skupin než to, na čem jsou založené. „Sklon k homosexualitě je daný. Problém je ona lobby. Lobby je nepřijatelná, ať už je homosexuální, politická nebo zednářská,“ uvedl pontifik.
Není pochyb, že historicky první pontifik z Latinské Ameriky zahájil rozhovor s církví a světem ve zcela nových dimenzích. Dnes už je papež zpět u svého pracovního stolu ve skromné vatikánské rezidenci a na rozdíl od kardinálů, kteří jsou zvyklí na dvouměsíční prázdniny, nemá vůbec žádnou dovolenou. Mimo jiné i proto, že na jižní polokouli, kde dnes žije většina katolíků, je momentálně zima. Papež se nechal slyšet, že srpen věnuje přípravám několika radikálních změn při budoucí správě církve. „Zdá se, že překvapení hned tak konec nebude“, poznamenává závěrem zpravodaj BBC.
Podaří se Františkovi očistit „katolickou značku“?
Expert na vatikánskou problematiku Damian Thompson se v britském deníku Daily Telegraph ptá, zda se Františkovi může podařit dekontaminovat image katolické církve. „Nenechme se zmást třímilionovým davem na pláži. Z průzkumu mezi katolickými mládežníky totiž například vyplynulo, že 65 procent procent účastníků světového dne mládeže ostře odmítá katolické učení o kontrole porodnosti,“ píše expert. Také tradicionalisté z papeže příliš nadšení nejsou. Když minulý týden František prohlásil, že církev je „příliš studená, příliš zaujatá sama sebou a uvězněná ve svých zkostnatělých formulích, dotklo se jich to velmi osobně. A už vůbec se jim nebude líbit věta, že pokud je někdo gay a hledá boha a má dobrou vůli, pak jej papež rozhodně soudit nemíní“.
„Jsem přesvědčen, že papež tím vším rozhodně nechce kritizovat svého předchůdce a dokonce ani nemění katolické učení o hříšnosti homosexuálního pohlavního styku. Jen se snaží o tom všem hovořit daleko uvolněněji a tím nenápadně církev posunovat od nedávného panického a defenzivního postoje kvůli pedofilním skandálům,“ míní Thompson. Co se liturgie týče, František je pro méně okázalosti než Benedikt a nádherná roucha předkoncilního katolictví mu mnoho neříkají. Možná právě proto má však velkou šanci očistit nedávnými skandály poškozenou „katolickou značku“.
„Omlouvám se za tento výraz, protože katolicismus ve skutečnosti žádnou značkou není. Kdyby byl, usilovaly by o PR ve Vatikánu všechny velké reklamní společnosti. Pravda je taková, že celá příčina dnešní globální nespokojeností s církví se dá shrnout do jedné jediné věty: „Kněží zneužívali děti a biskupové jejich zločiny kryli“. Samozřejmě lze debatovat, jak velké, nebo spíše malé procento kněží se tohoto zločinu dopustilo, kolik z pachatelů už je dávno po smrti, zda šlo o skutečnou pedofilii a zda má zametání stop na svědomí spíše Vatikán, nebo naopak místní diecéze. Faktem zůstává, že církev zhřešila vůči těm nejmenším tak, jak si to nikdo nedokázal přestavit. Éra dalekosáhlého zneužívání dětí nicméně po mém soudu skončila. Mimo jiné díky drakonickým opatřením, která zavedl Benedikt XVI,“ míní analytik.
Média však bývalého papeže, ještě jako kardinála Ratzingera, nikdy neocenila za jeho osamělou kampaň proti „špíně“, jak pedofilii říkal. A když už se stal papežem, bylo příliš pozdě na změnu veřejného mínění. Kritici církve ho považovali za součást problému, nikoliv za autora řešení. František, na druhé straně, má natolik výrazné charisma, že jej někteří pozorovatelé až příliš snadno ztotožňují s řešením všech zásadních problémů církve. To je samozřejmě naivní. Panuje velké nebezpečí, že někdo z antiratzingerovské staré gardy, kdo měl největší vliv za Jana Pavla II., bude systematicky bojkotovat pokusy o reformu kurie.
„Přesto mě při leteckých záběrech na pláž Copacabana napadlo, že stereotyp, podle něhož je katolická církev semeništěm prolhaných pokrytců, konečně začíná ustupovat. Církvi neškodí, pokud ji lidé nenávidí za zpochybňování hédonistického životního stylu. Ale jiná věc je, když si ji ztotožní s nejhorším zlem. Pokud František vytvoří atmosféru, v níž začnou být katolíci opět souzeni za své dnešní činy a nikoliv za odporné zločiny zlomku kněží z relativně dávné minulosti, pak by se měli pontifikovi poděkovat i ti nejzarytější konzervativci,“ dodává závěrem Thompson.
Patří fotoaparáty na dovolenou?
Prázdniny jsou přesně v půli, a tak není divu, že jim média věnují značnou pozornost. „Navštivte jakoukoli historickou pamětihodnost, a rázem se octnete v davu fotografujících lidí. Bývá to natolik bizarní, že možná nastal čas se ptát, zda by člověk neměl odjíždět na dovolenou bez fotoaparátu,“ píše zpravodaj BBC Finlo Rohrer.
„Nedávno jsem brouzdal archeologickým muzeem v Istanbulu, a zahlédl ženu, která fotí v místnosti plné akkadských destiček s klínovým písmem. Fotila jich desítky, pomalu a jednu po druhé. A nebyla to profesí archeoložka, či někdo z muzea. Fotila instinktivně, jen proto, že tam tolik hliněných destiček leželo. Napadlo mě, komu chce asi svou unikátní sérii snímků ukazovat? Co by jim přitom říkala? Tak tady je další kousek s nečitelným písmem, a tady jsou další a další?“, podivuje se komentátor. Pokud by chtěla kvalitní záznam, není pochyb, že jej v muzeu mají. Přinejmenším ukázky – všech 74 tisíc exponátů vyfotit naráz nelze.
Podle zpravodaje BBC šlo o typický projev turistické mánie, kdy se lidé snaží archivovat vše, co vidí. V danou chvíli vůbec nemyslí na to, že se ke snímkům už nikdy nevrátí. „Snaha fotit vše se stala náhražkou přímé zkušenosti. Namísto klidně vstřebaného zážitku nastupuje snaha vše vlastnit, zaznamenat a odvézt si dovolenou v archivu domů. Máte-li nový špičkový foťák, je tato touha příliš silná,“ říká fotografka Sophie Groveová z magazínu Monocle. Podle ní však lidé fotící vše, co vidí, redukují autentické vzpomínky. Aparát člověk vsunuje mezi sebe a to, co vidí, a získává od viděného odstup, místo aby si objekt zájmu pořádně prohlédl.
Dokumentarista Martin Parr navrhuje radikální terapii. „Fotografujte vše, co podléhá změně. Foťte si talíře s jídlem nebo supermarkety, v nichž nakupujete. Brzy vám dojde, jak nesmyslná je to činnost“. Hlavním argumentem proti nutkavému pořizování snímků je fakt, že už to někdo za vás udělal, a nejspíš daleko profesionálněji. „Všichni přece víme, jak vypadá Tádž Mahal. Ale když se tam dostaneme, fotí jej okolo nás tisíce lidí, což je zcela iracionální. A to nemluvím o slavných freskách, zničených blesky z fotoaparátů,“ dodává Parr.
Inkové své lidské oběti opíjeli a omamovali drogami
Testy tří dětských mumií z Argentiny vrhly nové světlo na způsob, jímž Inkové prováděli lidské oběti. Píše o tom vědecký magazín Proceedings of the National Academy of Sciences. Podle vědců hrály klíčovou roli v několikatýdenní přípravě obětí alkohol a drogy. S pomocí moderních technologií se podařilo prokázat, že obětovaná dívka dostala před smrtí mimořádně silnou dávku sedativ. „Podle kronikáře španělských dobyvatelů Inkové obětovali děti z nejrůznějších důvodů – při významných svátcích, Inkových narozeninách, v době válek či přírodních pohrom. Mnohé z nich však padly za oběť běžnému kalendářnímu rituálu,“ řekla magazínu archeoložka Emma Brownová z univerzity v Bradfordu. Trojlístek zabitých zřejmě nepřežil nějaké významné datum v životě velkého Inky, které doprovázel rituál capacocha.
Mumifikované ostatky obětovaných byly objeveny v roce 1999 poblíž vrcholku argentinské sopky Llullaillaco, vysoké 6739 metrů. Jde o nejvyšší archeologické naleziště na světě. V hrobce bylo tělo třináctileté dívky, čtyřletého chlapce a pětiletého děvčete. K jejich obětování došlo před pěti sty lety. Doktorka Brownová tvrdí, že jde o jedny z nejlépe zachovaných mumií na světě – děti vypadají, jakoby spaly. Mezinárodní tým forenzních odborníků analyzoval vlasy obětí, a zjistil, že všechny tři děti požily v posledních měsících života velké množství alkoholu a listů koky, z nichž se extrahuje kokain. To potvrzují i historické záznamy, podle nichž kukuřičné pivo a koku užívala pouze elita incké společnosti. Je možné, že děti se pohybovaly v posledních týdnech života mezi vyvolenými. Potvrzuje to i zjištění, že v určité chvíli dívka přešla od chudé rolnické stravy, představované bramborami, k masu a kukuřici.
Vlasy třináctileté dívky byly nejdelší, a bylo tudíž možné získat z nich více informací. Oběť, přezdívaná „služka z Llullaillaka“, má několik bílých vlasů, což může prozrazovat stres před smrtí. Jinak ale děti nenesou žádné stupy násilí. Jsou nádherně oděny a učesány, a do hrobek byly uloženy zřejmě silně omámené, ale živé. Příčinou smrti pak byl alkohol a spánek v nadmořské výšce, kde děti pokojně zmrzly. Oběti jsou nyní uchovávány v muzeu vysokohorské archeologie v argentinském městě Salta.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.