Když ztichl socialistický hlas pravdy…

6. únor 2015
Vysílání Vltavy se stalo terčem mnoha vtipů… Tento je z časopisu Zítřek z ledna 1969, autorem byl slovenský spisovatel a karikaturista Marián Vanek

O úloze Československého rozhlasu po 21. srpnu 1968 byly popsány stovky stránek. Stranou ale zůstává rozhlasové vysílání na podporu okupace, šířené na naše území z vysílačů z Polska a bývalé NDR. V paměti posluchačů zůstává hlavně jedna stanice – Vltava.

Čeští posluchači ji kvůli (zpočátku) chatrné výslovnosti hlasatelů překřtili na Fltafu a většinou ji neposlouchali. A to byla chyba. Kdo Vltavu poslouchal, ten se v letech nastupující normalizace tolik nedivil…

Těžký německý přízvuk řady hlasatelů Vltavy naznačoval, odkud tento „socialistický hlas pravdy“, jak se stanice nazývala, vysílá. A bylo i jasné, na které straně stojí. Hned v prvních dnech několikrát opakovala prohlášení moskevského TASSu, podle něhož „se straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky obrátili na Sovětský svaz a ostatní členské státy se žádostí o poskytnutí bezodkladné pomoci bratrskému československému lidu včetně ozbrojených sil“.

V krátké době se na nárožích objevily nápisy „Vltava není naše“ a před informacemi této stanice varoval československý tisk i rozhlas. Ultrakonzervativní, téměř stalinistický slovník Vltavy způsobil, že tato stanice „předjížděla zleva“ i prookupační názorový proud, který se opatrně formoval na české politické scéně.

Odkud se vůbec Vltava vzala? To se možná dozvíme, až budou přístupné všechny moskevské archivy. Zatím jsou k dispozici jen ty německé, ve kterých toho moc není. Některá klíčová rozhodnutí nejspíš písemnou formu vůbec neměla. Proč se Vltava jmenovala Vltava a proč byla celá akce svěřena Německé demokratické republice, nevíme.

Od května do června 1968 se v sídle východoberlínského zahraničního vysílání zformovala česká a slovenská redakce, která od poloviny července vysílala denně čtyři patnáctiminutové pořady.

Desetičlenný tým složený z Němců vysídlených po roce 1945 z Československa nebo z českých Němců, kteří se do NDR legálně vystěhovali na počátku šedesátých let, případně z východoněmeckých studentů, kteří studovali v Praze a byli o prázdninách doma, se brzy rozrostl – to když bylo jasné, že Moskva vyřeší „pražský problém“ vojenskou invazí, na jejíž podporu bude vysílat berlínský rozhlas v češtině a slovenštině.

V dobách největší aktivity měla redakce Vltavy zhruba sto redaktorů. Aby ne, když od 21. srpna vysílala denně od pěti ráno do půlnoci.

Vltava svým programem téměř výhradně reagovala na události v Československu. Základním východiskem bylo, že po 21. srpnu 1968 je nutná celková přeměna československého tisku, rozhlasu a televize. Proto se Vltava zpočátku omezovala výhradně na politické zpravodajství a komentáře. Jen výjimečně se ve vysílání objevovaly informace z kultury nebo sportu – a když, měly silný politický podtext.

Pro potřeby členů předsednictva Ústředního výboru KSČ v Praze se pořizovaly pravidelné svodky, ze kterých vyplývá, že asi 35 procent vysílacího času Vltavy zabírala bezprostřední problematika Československa. O zbytek vysílací doby se dělily komentáře a zpravodajství bez přímého vztahu k ČSSR, zahraničně politické zpravodajství a pořady nepřímo se dotýkající i Československa, například hodiny úvah a komentářů o různých modelech socialismu.

Členové a kandidáti předsednictva Ústředního výboru KSČ dostávali každé dva týdny souhrnnou zprávu o tom, co v posledních dnech vysílala Vltava. Tyto monitoringy se dodnes uchovaly v archivech

Odvysílané pořady byly během dne několikrát opakovány, což ve stanici, kde neexistovalo živé vysílání, nebyl problém – předtočené bylo úplně vše, včetně zpráv vždy v celou hodinu.

Během půlročního vysílání Vltavy nedošlo ani náznakem ke zmírnění negativního tónu vůči domácím československým médiím. Českoslovenští novináři byli podle Vltavy součástí kontrarevolučního podzemí, podporovali socialismu nepřátelské síly a psali ideologické polopravdy či nepravdy.

„Pelikán udělal v televizi doupě kontrarevoluce. Čertovy rohy koukají z československých novin,“ zaznělo na Vltavě 19. října 1968. A ještě koncem ledna 1969 Vltava vysílala názor, že československá média „rozněcují nepokoje, soustřeďují pravičácké živly a navazují na imperialistickou propagandu“.

Nejčastěji byly za kontrarevoluční nebo protisocialistické označovány deníky Práce a Svobodné slovo, z týdeníků pak Reportér, Zítřek, Listy a Svět v obrazech.

Ve vysílání Vltavy nebyla nouze o skutečné perly. Třeba: Půl století existuje ve světě socialismus. Feudálové, pučisté, demokrati a imperialisté se snažili ho zničit. – Nemiluješ-li SSSR, jsi kolaborantem imperialismu. – V ČSSR není žádná osobní svoboda; alespoň ne pro ty, kteří chtějí, aby po slovech o proletářském internacionalismu následovaly činy. – Kontrarevoluční propaganda navazuje na Freuda. – Vycvičení vrazi z NSR už vtrhli do ČSSR a zatýkali komunisty… A tak dál.

Hodiny rozhlasové demagogie, která otravovala éter až do 12. února 1969. Tehdy Vltava utichla. Nikdo u nás se k ní nehlásil – slogan „Vltava není naše“ vyhovoval i komunistickým „ultras“; všichni se mohli tvářit, že jde o import z NDR.

„Pobyt vojsk v ČSSR bude oprávněn, i když vnitropolitická situace v ČSSR bude plně stabilizovaná,“ padlo na Vltavě na podzim 1968. Slova prorocká – sovětská armáda zůstala na našem území třiadvacet let. Ale i v mnohém dalším se Vltava nespletla.

Kdo byl na jejích vlnách vystaven kritice, toho po roce 1969 čekala zpravidla nejistá budoucnost. Pozornému posluchači – a takových bylo málo – neušlo, že některé formulace z komentářů Vltavy se později objevily i v nechvalně známém Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti a staly se součástí školní výuky v občanské nauce.

Spustit audio
autor: David Hertl