Když staří australští domorodci slyší soudobou hru na didgeridoo, smějí se. Je to pro ně neuchopitelné, říká hudebník Smeykal

23. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ondřej Smeykal

Ondřej Smeykal patří mezi nejlepší světové hráče na didgeridoo. Je to prastarý hudební nástroj australských domorodců vyrobený z kmenu eukalyptu vykousaného termity. Pravidelně jezdí na sever Austrálie za domorodci, od kterých se učí jít do hloubky ve své interpretaci a poznává symboly zakomponované do hry na tento nástroj. „Fascinuje mne, jakým způsobem promlouvá k posluchači i jak se na něj hraje,“ říká.

K objevení didgeridoo, možná nejstaršího hudebního nástroje lidstva, se váže legenda o aboridžinském mladíkovi, který chtěl v lese rozdělat oheň. Když sebral dutý kmínek eukalyptu, zjistil, že je v něm spousta termitů.

Nechtěl je spálit, a tak se je pokusil z vykousaného kmínku vyfouknout. Přiložil rty ke kusu dřeva a už při prvním vydechnutí se rozezněl nevšední zvuk.

Čtěte také

„Tu legendu znám. Nejpravděpodobnější na ní je, že nomádi-lovci, dodnes požívají duté kmínky na cestu buší jako schránku na žhavý uhlík. Skutečně je možné, že se takto naučili i hrát,“ připouští Smeykal v pořadu Hovory.

Název didgeridoo je přitom irského původu. „To slovo nepochází z žádného tradičního pojmenování dodnes žijících kmenů, kteří na něj ještě hrají. Nejznámější jsou jongové, kteří žijí v oblasti Arnhemské země, tedy rezervace. Ti mu říkají jidaki, což je v překladu posvátná trubka či trouba,“ popisuje.

Obřadní a rituální účely

Didgeridoo má důležitý obřadní i rituální význam. „Fenomén vyhlodaného stromu je všudypřítomná energetická pomůcka. Když je potřeba jít víc do hloubky, do sebe, dovnitř. Velká část informací, které jdou do hloubky, jsou ale předkládána jen někomu, kdo je iniciován do úrovně v kmeni. Jako turista, nebo člověk, který se o to zajímá, máte k lecčemus přístup, ale neznamená to, že se dozvíte to, v co doufáme, že nám domorodci řeknou,“ popisuje Smeykal.

Čtěte také

Člověka láká jít do větší hloubky společenství, to ale také nese určitou odpovědnost.

„Znamená to, že se stáváte třeba členem rodiny, takže za ni máte odpovědnost a přijímáte i její problémy. Člověk si představuje, že se mu dostane jakési pocty a nějakého vhledu. Ale práce s moudrostí a zkušeností je reciproční, takže s tím musíte umět také naložit. Například nemůžete odtud kdykoli odjet, nebo přijet,“ upozorňuje.

Sám prý záhy zjistil, že to není schopný nabídnout. „Takže jako posluchač i jako hráč cítím velkou fascinaci, jak s nástrojem pracovat. Zároveň vím, že jsem se narodil na Šumavě, že mám vztah ke střední Evropě a vím, že s tím nic neudělám. A nemůžu to v podstatě odevzdat ,jen‘ kvůli tomu, abych se dostal do větší hloubky,“ popisuje.

Stromem padají kamínky

Smeykal cestuje minimálně jednou za dva roky do Austrálie. Sám si tam pak vybírá eukalyptové dřevo pro své didgeridoo.

„Když v buši najdete živý strom, nejdříve musíte pečlivě zjistit, jestli je jádro vyžráno. To poznáte podle zvuku. Zatřesete prudce kmenem a pokud je tam velká dutina, slyšíte, že stromem padají kamínky. Pak ho očistíte od kůry a uděláte proporce, jaké potřebujete. Tedy délku, protože nástroj ladíte tím, jak je dlouhý. A když ho rozezníte ještě v buši, je to ten nejkrásnější zvuk, který z nástroje můžete dostat,“ říká nadšeně. Didgeridoo se ale po čase používání opotřebuje.

Když ho rozezníte ještě v buši, je to ten nejkrásnější zvuk, který z nástroje, kdy můžete dostat.
Hráč na didgeridoo Ondřej Smeykal

„Já třeba rád cvičím dvě až tři hodiny denně, hodinu potřebuji, abych udržoval techniku. No a eukalyptus s tímto náporem vydrží tak tři roky,“ popisuje.

A dodává: „Od začátku mě nástroj fascinoval a fascinuje dodnes. Právě zvukomalba, barevnost, která se z něj dá dostat. Mně vůbec nevadí, že zní monotónně, protože já se neladím na velkou stavbu tonální, ale na zvuk tónu dovnitř. Jako kdybych se díval do mikroskopu. Právě ta jemnost mne na didgeridoo baví.“

 Slovo, pohyb a hudba

Didgeridoo vytváří rytmus a tonalitu. Rytmem vede tanečníky, tonalitu dává zpěvákovi.

„Všechny slavnosti jsou vedené zpěvem, tancem, příběhem. Obřady vždy vede stařešina, který mluví nebo zpívá, didgeridoo mu dává tón a tanečníci otevírají informaci. Když vidíte tu triádu, tanečník, zpěvák, hráč na jidaki nebo na didgeridoo, tak vám dojde, jak je to krásně propojené,“ uvažuje.

Čtěte také

Když sám poprvé domorodcům v Austrálii zahrál, smáli se. „Pro ně je to neuchopitelné. Když stařešinové slyší soudobou hru na didgeridoo, smějí se, ale v dobrém slova smyslu. Z jejich pohledu je to, jako kdyby někdo chtěl líp vymyslet kolo,“ vysvětluje.

Přiznává, že jeho největším snem je vytvořit současný projekt, kde triádu také rozvedl.

„Trošičku se to povedlo u divadelní hry Sláva strojů a měst s Jardou Duškem a Petrem Niklem. Jaroslav čte knihu, já dělám hudbu na didgeridoo a Petr ze sebe dělá takovou fantastickou loutku. Prostě popisuje děj svým tělem a rekvizitami. Zpětně mi došlo, že je tam i triáda, slovo, pohyb a hudba. Takže už jsem si na to sáhnul, ale chtěl bych jít do ještě větší hloubky,“ naznačuje Ondřej Smeykal.

Celý rozhovor si můžete poslechnout ze záznamu. Ptala se Tatiana Čabáková.

Spustit audio

Související