Když šli ostatní domů, ona ještě cvičila. Osudové ženy: sokolská náčelnice Marie Provazníková

„Marie Provazníková se skutečně se sokolskou myšlenkou ztotožnila. Dívala se na svět sokolskýma očima, hodnotila ho podle sokolských měřítek a také ho analyzovala podle sokolského systému,“ říká host pořadu novinář a publicista Petr Dudek.

Do Sokola Marie Provazníková vstupovala na přelomu 19. a 20. století. „Sokol měl za sebou už půlstoletí své existence, během které se podařilo individuální sokolské jednoty spojit do jedné české obce sokolské. Důsledkem bylo i to, že nyní už měly přístup ke cvičení i ženy a dívky.“

Píle a nasazení

V roce 1907 se Marie Provazníková stala vedoucí všech karlínských žen. Mohla za to její píle, opravdovost a nasazení. „Když šli ostatní domů, ona ještě cvičila. Volný čas trávila v tělocvičně. A tak není divu, že ve své profesi předčila i mnoho mužů. Vyučovala až do vysokého věku. Cviky předváděla osobně a dokonale,“ vypráví publicista.

Po vzniku Československa se sokolské hnutí stalo jedním z pilířů společnosti. „Marie pracovala velmi aktivně na všech možných frontách. Starala se o rozvoj Sokola, zaváděla nové sporty jako lyžování, vodáctví, turistiku. A její soukromý život, byť měla z manželství s Františkem Provazníkem dceru Alenu, byl ve stínu života v Sokole.“

Proti zlu

V roce 1938, v době sílícího nacistického hnutí, se chystal X. Všesokolský slet. „Slet byl pojat jako demonstrace národní samostatnosti a obrany proti sílícímu nebezpečí. Bylo tam několik scén, které dávaly najevo podporu prezidentovi Benešovi. Jedním z hesel bylo dokonce Budovat a bránit,“ přibližuje Petr Dudek.

Přišla však okupace a sokolská organizace byla zakázána. „Nacisté totiž velmi dobře pochopili, že taková organizace je pro ně nebezpečná. Řada sokolů se musela vyrovnat i s tím, že přišli o svoji osobní svobodu. Stali se z nich vězňové koncentračních táborů a mnoho z nich se nevrátilo.“

Marii Provazníkové se takový osud vyhnul. „Mužská část sokolského vedení se s ní dohodla na tom, že se nebude angažovat v odboji, aby bylo jisté, že přežije a bude se podílet na obnově sokolské organizace po válce.“

Příliš pozdě

Po únoru 1948 vstoupil Sokol k nelibosti Marie Provazníkové do Národní Fronty. „Marie vždycky lpěla na tom, aby Sokol byl nepolitickou organizací. Pokračovala ale dál v tom, co dělala, protože se blížil první poválečný slet, který měl být v jejích očích splátkou sokolům, kteří zahynuli během nacistické okupace.“

Slet, který byl pojat jako hold prezidentu Benešovi a demokracii a který byl koncipován jako civilní nenásilný odpor vůči komunistické vládě, však přišel příliš pozdě. „Marie se po sletu dostala do těžké situace. Věděla, že dokud je jednou z organizátorek sletu, je pro komunisty velmi cenná. Jakmile však bylo po sletu, tato ochrana se rozplynula.“

A tak využila možnosti a odjela jako trenérka sokolského družstva gymnastek na letní olympijské hry do Londýna. Domů se ale už nevrátila. Druhou polovinu svého života prožila v USA. Její sen, že se bude moct vrátit domů, padl se srpnovou invazí. Z nedokončené autobiografie je však patrné, že se ani na sklonku života nezměnila. Pořád měla pevné zásady, kterých se držela. Zemřela v nedožitých 101 letech v roce 1991.