„Když přijíždí humanitární pomoc, obvykle začínají střílet.“ Martin Dorazín navštívil kryt ve východoukrajinském Vuhledaru

Ve většině ukrajinských měst několikrát za den vyjí sirény oznamující, že se všichni mají urychleně uchýlit do krytu. Na Ukrajině jsou ale i místa, kde sirény neuslyšíte. Jsou totiž pod nepřetržitým ostřelováním a lidé v krytech žijí už téměř tři měsíce – jako ve Vuhledaru v Doněcké oblasti – přímo na frontové linii.

S dobrovolníky Olegem a Vitaliem krátce po páté hodině ranní vyrážíme směrem na Vuhledar. Auto máme naložené humanitární pomoci a už tady, odkud vyjíždíme, jsme se oblékli do neprůstřelných vest. Není jasné, co nás čeká. Pokaždé je to sázka do loterie.

Do Vuhledaru jsme přivezli chleba i vodu, jako vzdálená kulisa až sem doléhají zvuky detonací. Ženy vaří venku vodu na čaj a na polévku. Říkají, že potřebují také olej. Kolem pobíhají psi a ženy si přebírají čaj. Dva a půl měsíce už sedí ve sklepě pod svým panelákem na okraji města. Znedaleka je slyšet palba.

Čtěte také

Život ve sklepě

Paní Jančová je uprchlice už od roku 2014. Říká, že chybí hlavně pitná voda, která je pro ně nejdůležitější. Do Vuhledaru přijela z území, kde v roce 2014 válka začala. Teď přijela válka sem za ní. „Dva a půl měsíce nevycházíme ze sklepa,“ popisuje.

V krytu je tma, vlhko, zápach země a hlíny. „Pořád střílejí, jsme tady pořád ve sklepě. Když přijíždí humanitární pomoc, obvykle začínají střílet,“ popisuje další z obyvatel podzemního krytu. Za zástěnou je ložnice, kde sedí zdravotně postižený člověk a jí boršč. Jsou tu také špalky a stůl na jídlo. Na postelích spí další lidé, kteří se tu schovávají před ostřelováním.

Tito lidé, žijící už dva a půl měsíce ve sklepě vlastního domu, si stěžují, že nemají dost léků na zklidnění bolesti. Kvůli vlhkosti je totiž například bolí klouby.

Narozeniny kolem ohně

K obyvatelům se dostaly také masové konzervy z Česka

Jezdíme tady po úzkých uličkách mezi paneláky, abychom byli trochu krytí před palbou. Kdekoliv se zastavujeme – a těch zastávek máme ještě asi deset – vybíhají lidé ze sklepů, z ruin, protože je to pro ně jediná možnost, jak získat pitnou vodu, léky a jídlo. Na sídlištních komunikacích musíme dávat pozor, jsou v nich totiž krátery od granátů.

Přijíždíme k domu pana Vitalije. I v jeho okolí lidé vaří venku na ohništi. Elektřina není, voda není, nic není.

Vitalij popisuje, jak raketa prolétla celým domem. Doteď jí kus leží na stříšce nad vchodem do budovy. I v těchto válečných podmínkách ale oslavil své narozeniny. Lidé se sešli, trochu poseděli a pak šli spát.

autoři: Martin Dorazín , and
Spustit audio

Související