Když mluvíme o historii pomocí klipů a postů, nevytváří se kolektivní paměť, tvrdí historička

Na otázku, kdy přesně nastává takzvaný historický odstup, odpovídá v Ústavu pro soudobé dějiny jednoduchá, ale poněkud zastaralá poučka.

Čtěte také

Války taxikářů i násilí, to byl zločin v 90. letech. A policie měla cejch totality, říká historik

„Tradiční odpověď našeho oboru je 30 let, což je zhruba jedna generace a také doba, po které se otevřou archivy. Původně byla pro archiválie třicetiletá ochranná lhůta, kdy si státní instituce chránily tajemství a pak ho musely odevzdat do archivu,“ vysvětluje Gjuričová.

Dnes se však hranice posouvají. „Ten povinný odstup jsme se v posledních dekádách pokusili vymazat, což je i tím, že se proměňují samotné prameny. Už nemáme jenom institucionální prameny, ale třeba také celé mediální bohatství,“ podotýká historička a dodává, že v jejich ústavu už mají dokonce projekty, které se zabývají covidovou pandemií a postcovidovou změnou.

Kritika pramenů v digitální éře

S obrovským množstvím informací dnes pro historiky vyvstává nová výzva, jak s prameny pracovat. Některé metody však zůstávají stejné.

Čtěte také

Změnu v koloběhu dějin způsobují líní, chamtiví a vystrašení lidé, je přesvědčen historik Morris

„Například kritika pramene, to je odborný pojem – zjišťuje se, zda je pravý, kde a jak vznikl i jaká byla motivace. Dalším kritériem je kontextualizace,“ popisuje Gjuričová.

Historické myšlení by nám podle ní mohlo pomoci i v běžném životě. „Pokud bychom u každého obrázku generovaného umělou inteligencí uměli provést kritiku toho pramene, hrozně by nám to pomohlo se v dnešním zmatku orientovat. A pokud bychom rozuměli kontextualizaci a uměli věci zasadit do kontextu hodnot a motivací dané doby, pomohlo by nám to lépe chápat současnost,“ myslí si historička.

Rozpad kolektivní paměti

Vnímání minulosti výrazně ovlivňuje rozvoj sociálních sítí a s ním související zrychlování mezilidské komunikace.

Čtěte také

Jak řídit Rusko? O poučení z historie se spisovatelem Borisem Akuninem

„Něco velmi podstatného se děje s historickou pamětí. Pokud o historii mluvíme prostřednictvím klipů a postů na sociálních sítích, kde se vytáhnou výroční události, lidi se nad nimi v tisících lajků či dislajků rozvášní a druhý den to neexistuje, tak se nevytváří kolektivní paměť. Tohle se nám celé rozpadá pod rukama,“ varuje Gjuričová.

Změny ve vnímání historie v posledních letech ale nejsou pouze negativní. V rámci Akademie věd nově vznikl program Moc předmětů, který zkoumá, jak věci a materiály utvářejí společnost. „Mně najednou přišlo, že nám trošku unikl ten materiální svět. Šla jsem po rematerializaci – že se budeme ptát, kolik daný nápad, ideologie či hnutí stály peněz, kde se energeticky napájely a jaké to mělo dopady,“ vypráví historička.

Některé výzkumy jsou zaměřené i na konkrétní předměty denní potřeby. „Kolegové dělají dějiny boty. Bota má statusové a kulturní významy, ale její moderní masová výroba má souvislost i s válečnými konflikty nebo dostupností surovin. A vnímáme i ekologický dopad – nezajímá nás jen, jak materiál vzniká, ale třeba i kam se boty vyhazují,“ dodává.

Jaký předmět bude podle Adély Gjuričové za 200 let vystaven v muzeu jako symbol dnešní doby? A co všechno o naší společnosti prozradí energetické krize? Poslechněte si celý díl pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus. Audio je nahoře v článku.