Když jsem byl na koncertě, měl jsem výčitky, že tím okrádám nemocné děti, říkal profesor Koutecký

„Ale i obráceně, kde jsem myslel, že to pro nás bude jednoduché, protože dětí přežije přes devadesát procent, a přišli jsme o ně,“ dodává.

Vztahovaly po mně ruce

Když Kouteckému končila celodenní služba, zůstával ještě hodiny u nemocných dětí a věnoval se jim. „Asi to tak ve mně je. Přišel jsem do toho pokoje plného batolat v postelích s vysokými pelestmi a ty děti se na mne natahovaly. Představte si, že se dítě natahuje k doktorovi – každé dítě přitom od doktora utíká. A já jsem je choval, bral jsem je do náručí, ony mně braly z kapsičky u pláště tužky. A věděly, že doktor není ten zlý. Že není ten, který jim ubližuje,“ říká lékař, který je vedle řady odborných publikací také autorem knihy pro děti Vodníček Buližníček.

Rozhlasové vyprávění Josefa Kouteckého

Rozhlasové vyprávění lékaře, vědce, obdivovatele Prahy a umění o zakládání a budování oboru dětské onkologie i o jeho cestě od beznaděje, kdy zpočátku umíraly téměř všechny děti nemocné rakovinou, až k současnosti, kdy jich lékaři převážnou většinu vyléčí.

„Dodávalo mně to energii, samozřejmě,“ odpovídá host pořadu Barboře Tachecí na otázku, jestli ho takové momenty po celém náročném dni unavovaly, nebo naopak nabíjely. „Abych to ale také obrátil, narozdíl od většiny jiných oborů bylo stonání nádorem, a obzvlášť v dřívější době, dlouhé. Tyto děti neumíraly brzy. Byly u nás i řadu měsíců. A jestliže jste dlouhou dobu a často, byť třeba s přestávkami – podle toho, jak jdou cykly chemoterapie – s nimi v nemocnici, nezbytně tam vzniká kontakt, vazba. Stejně tak s jejich rodiči.“

Myslím, že víc času než osobnímu životu a své ženě jsem dával onkologii. Ale duše, té ne. Myslím, že duši nelze měřit na čas.

Josef Koutecký

„Měli jsme tehdy zákaz přístupu rodičů, protože jsme se šíleně báli infekce. Děti, které mají léčbou porušenou imunitu, velmi snadno chytnou infekci. A některé děti neumřely na nádor, ale na infekční komplikace po léčbě nebo během ní. Tedy ty děti byly skutečně opuštěné.“

Nesl jsem si to s sebou

Narozdíl od lékařů, kteří osobní kontakt s pacienty odmítají, se staly pro Josefa Kouteckého dětské osudy součástí jeho vlastního života „Kontakt, který jsem navázal – a tam, kde jsem pak byl neúspěšný, tak jsem přišel domů, a tím, že jsem zavřel dveře kliniky a otevřel dveře našeho bytu, tak to ze mě nemohlo spadnout. Často jsem měl zlé večery a zlé noci. Jednu tu dobu, to vám bylo až patologické. Zažil jsem takové dvouleté období, jsem byl třeba i na koncertě a během koncertu jsem si vyčítal, že nepracuji, že nestuduji a tím ty děti ošizuji. Byl jsem tou prací posedlý,“ přiznal lékař.

Proč Josefu Kouteckému rodina a blízcí přátelé říkali Peťo? Jak dlouho musel přesvědčovat své kolegy k vytvoření specializovaného dětského onkologického oddělení? Jak vnímal vztah evoluce a své víry? Poslechněte si celý rozhovor s hostem Barbory Tachecí.