Když dlouze jdeme, vidíme věci jinak, tvrdí kunsthistorik a vedoucí studentské pouti po památkách

„Prvním impulsem byla zábava. Řekli jsme si: zkusme jít pěšky po středověkých památkách a uvidíme, co se stane,“ vzpomněl pedagog. „A zjistili, jsme, že celé prožívání středověké památky se mění tím, že jí jdeme vlastním tělem.“

„Středověký člověk toto prožíval velmi podobně. Čas čekání před setkáním s předmětem našeho zájmu je něco nutného,“ tvrdí historik umění.

Proč nevyužít k cestování za uměním dnešní rychlovlaky? „Když máte všechno rychle, tak nemáte čas se na to připravit, a to myslím vyloženě tělesně. Vaše tělo reaguje úplně jinak, když se k nějaké památce došoupáte pomaličku pěšky, trvá vám to čtyři dny, vy se můžete těšit a pak se setkat.“

Tomu prý šlo o to, vrátit se do doby premoderní, kdy pěší chůze byla přirozeným způsobem přepravy. „Měli jsme rozvrženou základní osu, která znamenala tři týdny pochodu a tři týdny v rámci nějakého kláštera, kde budeme pracovat, pořádat tam mezinárodní worhshopy a tak dále.“

Celkem dvanáctičlenná skupina měla za cíl projít celou Francií napříč. „Nešli jsme přímou čarou, ale klikatili jsme se po poutních cestách, šli jsme vlastně po památkách.“

Celkem 10 studentů, kteří se výpravy účastnili, bylo pečlivě vybráno. „Zájemců bylo hodně. Na velký pochod ale mohl jít člověk, který už absolvoval minimálně jeden z našich kratších letních pochodů, abychom věděli, že to psychicky i fyzicky zvládne.“

„Každý student, který pochod šel, měl také za úkol napsat diplomovou práci o jedné z památek, kterou jsme potkali,“ doplnil Foletti.

Z celého putování je dostupná celá sérii záznamů. „Zájemci se mohou podívat na YouTube na našich 11 krátkometrážních filmů, které jsme natočili během pochodu a poté jsme je postprodukčně dali dohromady. Celý projekt má i vlastní web, kde jsou popsány všechny detaily pochodu.“

Studenti a učitelé dějin umění z Masarykovy univerzity ušli za 4 měsíce 1540 kilometrů po Francii a Švýcarsku.|foto: Archiv výpravy

„Rychlost našich současných dopravních prostředků je fantastická, ale odtrhává nás od krajiny, od prostoru,“ soudí pedagog.

Podle něj, když jde člověk pěšky, vrací se do rytmu těla, který je člověku vlastní od té doby, co chodí. „To při delších pochodech vede k velmi zajímavým věcem. Je neurologicky dokázáno, že se synchronizuje vaše kognitivní schopnost s vaším tělem a začínáte fyzicky věci vnímat jinak.“

„To byl mimochodem i výchozí postulát naší práce: když víme, že se na všechno díváme jinak, když dlouze jdeme, tak naše otázka byla, jestli se budeme i jinak dívat na umělecké předměty. A odpověď je ano,“ shrnul Ivan Foletti.