Když dítě jednou okusí, u čtení už zaručeně zůstane, myslí si manželé Staří

Čtěte také

Při vstupu do badatelny cítím posvátnou hrůzu z toho, jestli se mi celá teze neobrátí naruby, připouští kunsthistorik Murár

Na veřejném předčítání jejich knih spisovatelka a učitelka Ester Stará prý vztah dítěte a knihy lehce pozná.

„Za prvé jsou tam individualisti, kteří čtou a je to vidět i na jejich velmi pěkných dotazech. Hlavně ale poznám, jestli vede ke čtenářství i sama paní učitelka nebo knihovnice. Takové děti jsou pak uvolněné, mají otevřenou mysl a kladou pěkné dotazy,“ popisuje.

Vidí ale i přesně opačné příklady. „Když přijdou děti, které vůbec netuší, co se kolem nich děje. Které se svým čtenářstvím nemají tak úplně vřelou zkušenost, tam i to povídání na besedě s nimi hrozně vázne,“ tvrdí spisovatelka.

Na první pohled

„Je to vidět na první pohled – řadové paní učitelky i knihovny podle mne plní funkci ve společnosti, kterou málokdo z nás dohlíží a doceňuje,“ připojuje svůj názor manžel a ilustrátor Milan Starý. A pokračuje. „Jsou to ostrůvky kulturnosti – a vrátí se nám to v budoucnu, až tyto děti vyrostou.“

Čtěte také

S digitální kopií se může historikům pracovat lépe než s pergamenem, říká Klimek z Národní knihovny

Na dětech je podle Starého vidět, že mají vztah ke knihám jen proto, že chodí s učitelkami do knihoven, že tam vůbec mohou přijít.

„Taky je na nich vidět, že často asi nemají úplně nejveselejší životy, nežijí v nejpodnětnějších prostředích. Takže knihovny a dobré vedení ve školách jsou pro ně jakési záchranné čluny.“ A pokračuje: „Když je dítě jednou okusí, u čtení knížek už zaručeně zůstane.“

Poslechněte si celé Hovory, kde se dozvíte i to, že ilustrace v knihách musí navodit atmosféru a nesmí vyzradit tajemství. Nebo že ilustrace dokážou knihu dovyprávět, ale nesmí prozradit tajemství. Ptala se Naděžda Hávová.