Kdy můžete říct, že je umělecké dílo hotové?

21. červen 2015

Můžete vůbec někdy dílo pokládat za hotové? Tuto otázku si klade nová výstava v londýnské Courtauldově galerii, o níž referuje deník Daily Telegraph. Mezi autory obrazů, soch, kreseb a grafik jsou Edgar Degas, Paul Cézanne a Honoré Daumier a pořadatelé expozice říkají, že návštěvníka čeká jedinečné nahlédnutí do umělcova tvůrčího procesu.

Všichni jsme se někdy setkali s nějakým zjevně nedokončeným uměleckým dílem – podobiznou, kde ještě není namalována hlava, budovami, před jejich dokončením došly stavebníkovi peníze, nebo jsme možná slyšeli Schubertovu Nedokončenou symfonii. Velmi zajímavý je případ, kdy je dílo nabídnuto veřejnosti jako hotové, ale jeho tvůrce ho později upraví anebo nahradí jinou verzí původní práce.

To se stává všem tvůrčím lidem. Když si autor někdy ke svému žalu znovu přečte části knihy, kterou napsal před deseti nebo patnácti lety, nevyhnutelně padne na místa, které by si přál napsat jinak nebo je možná vůbec neříkat. Je to něco podobného, jako když se řekne, že vzdělání nekončí, když člověk opustí školu nebo univerzitu, protože se pořád učí a osvojuje si nové věci. U tvůrčích lidí to znamená, že při pohledu na jejich starší díla jim nepřipadají tak dobrá jako v době, kdy je udělali poprvé. Je to tím, že jejich umělecký vývoj se od té doby nezastavil.

Na druhé straně je všudypřítomné pokušení šťourat se ve věcech, kterému nedokážeme vždycky odolat. Recenzent deníku Daily Telegraph zná skvělého malíře, který se po letech rád vrací a mění na svých portrétech malé detaily, protože je nespokojený s tím, jak vypadaly původně. Knihy občas čeká druhé revidované vydání, i když je to dnes méně běžné než dříve.

Je také obrovský rozdíl mezi doplňováním nových informací nebo objevů v literatuře faktu, jako je třeba historická nebo životopisná práce, a zásahy do díla založeném na představivosti, jako je například román. Obdivovatele viktoriánského spisovatele Anthonyho Trollopa nedávno rozrušil objev textu, který vyřadil z románu Vévodovy děti – je to poslední díl série, jejímž hrdinou je aristokrat a politik Plantagenet Palliser. Fakt je, že poněkud únavný originál si určitě zasloužil úpravu. Jestli mu zkrácení pomohlo, se zatím neví.

Čtěte také

Ještě složitější oblast je hudba. Ctitelé významného anglického skladatele Ralpha Vaughana Williamse vědí, že pozměnil svou druhou symfonii, zvanou Londýn, která byla poprvé provedena roku 1914. Skladatel z ní hned po 1. světové válce vyškrtl některé části – změnu jeho pohledu způsobila právě válka.

Na počátku tohoto století, devadesát let po prvním provedení, nahrál dirigent Richard Hickox původní znění Williamsovy symfonie. Výsledek byl spíše problematický. Lidé, kteří znali celý život revidovanou verzi, byli zmatení nebo naštvaní, protože si na ni prostě zvykli.

Franz Schubert (1866)

Dopisovatel listu Daily Telegraph soudí, že bez ohledu na to měl Vaughan Williams pravdu, protože škrty zřejmě jeho symfonii prospěly už proto, že se řada vyřazených míst jen opakovala. Když si ale mnohokrát poslechl původní znění, měl pocit, že by dílo příliš neztratilo na svém kulturním významu, kdyby ho skladatel nemohl změnit.

Vaughan Williams byl notorický šťoura hlavně proto, že byl vrozeně skromný a nepomohlo mu ani uznání veřejnosti, protože o sobě stále pochyboval. Upravoval i svou nejúspěšnější šestou symfonii, která se hrála velmi často a roku 1948 zasáhla hudební svět jako jaderný výbuch. Skladatel v ní roku 1950 přepsal scherzo – byla to skvělá ukázka úpravy orchestrální partitury, která přinesla lepší strukturu a tkáň hudebního děje.

Změny jsou někdy jednoznačně k lepšímu a Vaughan Williams nebyl v tomto směru sám. Nezpochybnitelný génius Benjamin Britten, měnil třikrát svůj houslový koncert, poprvé dokončený roku 1939. Další změny přišly v letech 1950, 1954 a 1965 a ukázaly, že si nikdy nemůžete být jisti, že máte hotovou definitivní verzi. Ale jak uzavírá dopisovatel deníku Daily Telegraph, on sám doufá, že tento článek je už hotový.

Výstava Nedokončená díla je v londýnské Courtauldově galerii otevřena do 20. září.

Zpracováno ze zahraničního tisku.

autor: Jan Černý
Spustit audio