Kdo doplatil na rozdělení Československa?

1. leden 2018
Československo 1968–1992

O půlnoci 31. prosince 1992 skončila historie Československa. Rozdělení státu znamenalo také dělení ekonomické a finanční. A jak už to tak často bývá, úvahy a debaty souvisejí také s tím, kdo na koho doplácel v historii a kdo doplatil na rozdělení státu.

Vznik Československa 28. října roku 1918 sebou přinesl různé neuralgické body. Ferdinand Peroutka v Budování státu uvedl: „Slovenština se udržovala jen na malém zbytku obecných škol. Ačkoli dříve jich mívali více, před válkou měli Slováci v uherském parlamentu už jen dva poslance. Z 30 tisíc lidí ve státních službách na Slovensku se jen dva tisíce znalo ke slovenskému původu. Neexistoval ani jediný soudce – Slovák. Slovenský národ se takřka připravoval na vyhynutí.“


Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu byl historik Jan Rychlík.

S tím nesouhlasí host pořadu historik prof. Jan Rychlík: „Je to přehnané, nepochybně byl maďarizační tlak velmi silný, ale nemůžeme si to představovat tak, že kdyby se 30. října 1918 Slováci nepřipojili k Československu, že by 1. listopadu 1918 zanikli. Ale je nepochybné, že bez existence společného státu by ten vývoj byl komplikovanější. Nemůžeme říci s určitostí, jak by skončil, ale je možná i taková představa, že by se například za 100 let dostali na úroveň dnešních Lužických Srbů.“

Po 20 letech se Československo rozpadlo, Slovenský štát znamenal pro Slováky „uvědomění, že mohou žít i ve vlastním státě. Jakkoliv byl nedokonalý, jakkoliv měla většina Slováků k danému totalitnímu státu výhrady. U Čechů tomu bylo jinak, ti zažili tvrdý útok na svou vlastní identitu. Na Slovensku byl režim podstatně měkčí – až do Slovenského národního povstání tam nebyl vykonán ani jeden rozsudek smrti – a chtěli si do poválečných poměrů něco z té samostatnosti přenést,“ vysvětluje Jan Rychlík.

Slovenské národní povstání, nastoupení povstalci

Obnovení státu roku 1945 neznamenalo, že by dosavadní rozdíly, které se týkaly charakteru obou částí státu, životní úrovně, politického klimatu a především představ o budoucím uspořádání, zmizely.

Jisté zglajchšaltování přinesl únorový převrat roku 1948, ale přesto „Slovenská společnost na rozdíl od české nevnímala 40 let socialismu přes nesvobodu a nejrůznější úkroky stranou jako civilizační úpadek. Slovensko bylo v té době přestavováno z dřevěnic na moderní zděná sídla. Díky nejrůznějším redistribučním opatřením, díky industrializaci a urbanizaci nebyla komunistická desetiletí na Slovensku vnímána tak kriticky jako v Čechách,“ konstatuje v knize Česká cesta ke svobodě publicista Petr Maxmilián Husák.

Listopad 1989 přinesl zásadní změny v celé společnosti. Pro Slováky se otevřela možnost posílit svou vlastní autonomii. Od pomlčkové války až k úvahám o konfederaci. K tomu Jan Rychlík uvádí: „Konfederace nebyl životaschopný model, není to v první řadě žádný společný stát. Je to spojení samostatných států a konfederace není výhodná, když jsou dva členové a jeden je slabší.“

Vladimír Mečiar a Václav Klaus

Vnitropolitická situace se nezjednodušovala, ba naopak. Politické preference v obou státech se lišily, stejně jako představy, co s tím společným státem dál. A ruku v ruce pak přicházejí rádoby argumenty o tom, kdo na koho doplácí. Nekonečné diskuse se odehrávaly nejen na parlamentní půdě.

O nich Jan Rychlík soudí: „Ty diskuse jsou hloupé a nikam nevedou. Pokud máme jeden stát, tak když se někde na daních vybere více, tak se odebere a pošle tam, kde se vybere méně. Jinak to fungovat nemůže. Ten první, kdo řekl ´každý za své´ začal stát dělit, protože to v praxi není možné. Navíc finanční toky nelze přesně vysledovat, bylo to spíše využíváno jako politická karta.“

Jedním z důsledků politického rozhodnutí o konci Československa bylo rozdělení ekonomiky, financí a společného majetku. A po 25 letech si v rámci jistého ohlédnutí můžeme odpovědět na otázku, kdo na to doplatil? Jan Rychlík je přesvědčen, že „nedoplatil na to nikdo, vše má dobrý konec. Obě republiky byly přijaty do NATO a do EU, takže všichni – myslím – mohou být spokojeni. Nevím, v čem bychom na tom byli lépe, kdyby společný stát trval.“