Kde si hrají děti 21. století? Na hřištích a v nákupních centrech

Města přátelská k dětem
Města přátelská k dětem
Žít ve městě dnes není jen tak, obzvláště když měříte něco málo přes metr a máte bujnou fantazii. V Evropě, ale v dalších městech na jiných kontinentech, se momentálně s rostoucí intenzitou začíná prosazovat fenomén měst přátelských k dětem (child friendly city). Co je podstatou tohoto konceptu?

Dětský svět ve městě, to nejsou jen hřiště, ale i cesty do školky, ze školy, na nákup nebo za prarodiči. A především je to nekonečné moře času, který je potřeba někde strávit. „Z různých průzkumů, které provádíme, víme, že rodiče by si pro svoje děti přáli více samostatnosti a příležitostí pro samostatnou hru, ale jako hlavní důvody, proč své děti nepouštějí ven, uvádějí rychlou dopravu, ohrožení dětí bezdomovci či dalšími individui, ale taky to, že by si tam děti neměly s kým hrát,“ říká architekta Mirjana Petrik.


Cílem iniciativy Město přátelské k dětem je prosazovat a vytvářet podmínky pro svobodný pohyb dětí, kvalitní hru a kontakt s přírodou. Iniciativa v roce 2014 spolupracovala s Prahou 3, momentálně pracuje na projektu s Prahou 7. Dotazníkovým šetřením mezi dětmi a rodiči zjišťuje jejich potřeby, každodenní pohyb a představy o dobrém městě. Výsledky budou zveřejněny mimo jiné na říjnové interaktivní výstavě ve Veletržním paláci v Praze.

Ta je spoluzakladatelkou iniciativy Město přátelské dětem. Reaguje také na obavu z únosů dětí: počet takových případů v Evropě se v posledních 50 letech drží na historickém minimu, strach z nich tak spíše živí rychlejší možnosti šíření informací přes digitální média. Ani oplocená dětská hřiště však kvůli tomu mnozí rodiče nepovažují za dostatečně bezpečná.

Kde si hrát?

Mirjana Petrik, stejně jako většina jejích studentů z přednášek na Fakultě architektury ČVUT, strávila převážnou část dětství venku. Nemusela to být nutně vycizelovaná dětská hřiště se sofistikovanými prolézačkami. Stačil plácek před domem, trocha zeleně, stromy, na něž šlo lézt, kašna a další obvyklé prvky městské krajiny.

Jak ale Mirjana Petrik pozoruje, dnešní mladí rodiče přijali změnu životního stylu ve městě a nediví se, že jejich děti si mohou hrát maximálně na oploceném hřišti, když jejich rodiče nebo jiná dospělá osoba mají čas na ně dohlížet. „Jde o jistý sociální trend, který však, doufáme, můžeme ještě s iniciativou Město přátelské k dětem napravit,“ říká.

Města porušují Úmluvu o právech dítěte

děti na hřišti

V dětství si člověk utváří pocit domova, základ vlastní identity a formuje vztah se svým okolím. Myšlenka měst přátelských dětem je tedy i přemýšlením o budoucích spoluobčanech, klidném společenském soužití napříč generacemi i etniky, ale i udržitelném rozvoji měst, kde i v centru mohou bydlet rodiny s dětmi, tedy významná skupina daňových poplatníků. Úplně původně ale myšlenka vznikla při sepisování mezinárodní Úmluvy o právech dítěte a v reakci na situaci dětí v rozvojových zemích. Ty mají ve městech obtížný přístup k pitné vodě, dobrému bydlení a vzdělání.

Záhy se však ukázalo, že ani pro děti z vyspělých zemí není život ve městě lehký a že omezuje jejich práva daná Úmluvou. „Možnost spontánní hry, samostatného pohybu a kontaktu s přírodou,“ vypočítává hlavní omezení dětí z evropských měst Mirjana Petrik. „Pro zdravý vývoj dětí je přitom důležité, aby si osvojily jisté dovednosti, ozkoušely svoje hranice a také si občas natloukly nos,“ dodává architektka.

Zapomínat by se nemělo ani na věkovou skupinu 7-15 let a na teenagery, kterým skluzavky ve vývoji už nijak nepomáhají. Město jim ale mnoho jiných možností nenabízí, a tak často končí ve zmiňovaných obchodních centrech. Spolu s kolegyní Ivou Hejzlarovou chystá architektka Petrik online kurz pro laiky i odborníky na téma plánovaní bezpečných hracích zón ve městě (informace budou na stránkách Fakulty architektury). A v listopadu se do Prahy sjedou mezinárodní odborníci a iniciátoři opatření, které v 21. století činí z měst prostor přátelštější dětem.