Katharina Grosse: Je třeba otevřít se zkušenosti, jakou jsme dosud neznali. Pro Národní galerii vytvořila Zázračný obraz

Vytvořila jste dílo, které odkazuje k prostoru Velké dvorany ve Veletržním paláci, vychází z něj. Jakým způsobem vás inspirovalo?
Inspirace pochází z prostoru samotného, z podmínek a vlastností, které nabízí. Je to semi-industriální prostor s prosklenou střechou, takže počasí - mraky, slunce - mění vnímání toho, kde jste. Je trochu pochmurný, šedivý, tvoří ho hlavně kámen a já jsem si říkala, jak se s tím vypořádám? Protože v mém pojetí se malba může objevit kdekoli, na jakémkoli povrchu - může být na zemi, na stromech, na vaší ruce nebo oblíbené designové židli. Malba nabízí mnoho samostatných způsobů zobrazení, a tak jsem přemýšlela, jak využiji toto místo? A najednou jsem si řekla – vytvořím druhý prostor, který bude určitým způsobem manipulovat tím prvním. Použila jsem obrovské množství látky a vytvořila jsem dvě velkorozměrné malby, které pokrývají obě dlouhé zdi, a to tak, že pořád dobře vidíte architekturu. Vlastně se tu prolíná existující architektura s tou malovanou, kterou jsem přinesla já.

Národní galerie dává slovo ženám. Hlavní výstavou nové sezóny je rozsáhlá retrospektiva Marie Lassnig

• Upravit
• Smazat

Pět nových výstav se veřejnosti otvírá v Národní Galerii v pražském Veletržním paláci.

Kolikrát jste tady byla prozkoumat tento prostor, než jste začala tvořit?
Dvakrát, viděla jsem i Aj Wej-wejovu výstavu, která mi hodně napověděla, jak tomuto prostoru rozuměl on a jak o něm jako sochař přemýšlel. Myslím, že je hodně zajímavé, že teď jsem tu já coby malířka, což je skvělý tah ředitele a kurátora. Další věcí je, že Adama Budaka znám už dlouho, vztah s ním jako kurátorem má historii, což naši spolupráci urychlilo a usnadnilo.
 
Jak vnímání této expozice ovlivňuje aspekt zmíněné skleněné střechy? Počasí může vnímání návštěvníka velmi ovlivnit…
Ano, myslím si, že otevřený strop hodně ovlivňuje atmosféru. Navíc, nejde o prostor uzavřený v sobě, je propojený s vnějškem, okolím, počasím, dnem nebo nocí. Takové vlastnosti mají obvykle studia, třeba moje takové je. V určitém smyslu tady nejsem jen ve výstavním prostoru, cítím tu ambivalenci. Může to být trochu studio a trochu továrna, což taky úplně původně byla.

Čtěte takéGalerie Hollar vystavuje mistra litografie Vladimíra Suchánka

Od devadesátých let prý nepoužíváte malířský štětec, jaké techniky používáte, jak malujete?
K uměleckému dílu vede několik fází, ale když už maluji, používám i štětce, ale mám moc ráda stříkací pistole, ze kterých se barva dostává ven tlakem. Pak mám dva, někdy tři metry dlouhou tyč, která prodlužuje moje tělo, což moje malování urychluje. Povrchy tak mohu přeměnit skoro bez námahy, takže malování mohu přizpůsobit svému myšlení.
 
Být umělcem pro vás znamená mimo jiné vyjadřovat touhy. Jaké touhy můžeme najít v Zázračném obraze?
Mám zcela jistě touhu představovat realitu, jak ji vidím já. To, co ve mně vyvolává pocit něčeho reálného – třeba tramvaje nebo auta. Umění není v kontrastu s mým životem, naopak, umění, jak ho vnímám, a můj život spolu koexistují. Mojí touhou je učinit tímto směrem návrh a umožnit lidem nebo sobě samé zažít něco, co si zatím neuvědomujeme jako skutečnost, ale co by mohlo být skutečností třeba zítra.

Cenu kritiky za mladou malbu dostal Filip Dvořák

• Upravit
• Smazat

Cena kritiky za mladou malbu pro rok 2018 má svého vítěze. Stal se jím Filip Dvořák, absolvent pražské UMPRUM.

 V průvodním textu k vašemu dílu je Zázračný obraz označen mimo jiné za výbuch malířské velkorysosti. Popsala byste to také tak?
Ano, já myslím, že díky velkorysosti se naše zkušenost rozšiřuje, dosahujeme myšlenek i strachů a možná ignorujeme určité předepsané hranice. Můžeme je totiž překročit bez přemýšlení, protože chceme jít dál a jsme připraveni zažít něco, co bychom jinak neidentifikovali jako náš svět. Ale to je velmi složité, nemyslíte? Zanechat to, čím jsme si zcela jistí, ve prospěch něčeho jiného, co může být v daný moment účelnější. Je třeba se zbavit návyků a otevřít se zkušenosti, jakou jsme dosud neznali, být připravený zažít něco hodně zvláštního, cizího, s čím se normálně neidentifikujeme, a to jen abychom zjistili, jestli to pro nás může mít nějaký přínos.