Kateřina Smejkalová: Strádání a pocit nespravedlnosti a bezmoci solidaritě nesvědčí

Roli může hrát i to, že praktická pomoc dává po osamocené pandemické hibernaci možnost ke společné aktivitě ve věci, kde je na rozdíl od sporů o covid jasné, na čí straně stát a co dělat. Veškerou pomoc je každopádně třeba ocenit a existuje i naděje, že by se pro společnost mohla stát stmelujícím momentem historického významu.

Čtěte také

Přibývá uprchlíků, kteří nemají v Polsku ani Česku příbuzné

S každým dalším dnem konfliktu se však se stoupajícími počty lidí na útěku zároveň zhoršují vyhlídky na to, že by se v dohledné době mohli na Ukrajinu vrátit.

Uprostřed angažované činorodosti se tak nesmíme vyhýbat ani otevřeným debatám o tom, na co se připravit dál. Tváří v tvář hrůzám války a utrpení příchozích, kteří ze dne na den ztratili v podstatě všechno, se to sice může zdát druhořadé či dokonce nemístné. Je to však fundamentální předpoklad, jak tento zlomový okamžik zvládnout i dlouhodobě se ctí. A mnoho odkladu proto nestrpí.

Situace po pandemii

Válka na Ukrajině nás zastihuje ve velmi napjaté domácí situaci. Dva roky pandemie si vybraly svou daň – řadu lidí zdecimovaly finančně, dramaticky narostla chudoba a na stejné trajektorii je i počet nových exekucí. K tomu se přidává vysoká inflace, skokový růst ceny energií i pohonných hmot, jejichž kulminaci máme pravděpodobně teprve před sebou a které do problémů přivádí i střední třídy. Česko se také dál propadá do krize bydlení, ze které ani plány současné vlády nenabízí realistické východisko.

Čtěte také

Česko by bez problémů zvládlo desítky tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Možná i víc, dodává ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Rozumek

Za této situace se vláda rozhodla začátkem roku zmrazit platy úředníkům a dalším zaměstnancům státu včetně učitelů přidat takové drobné, že strmý nárůst výdajů nemají šanci vykompenzovat. Krátkozrakost tohoto kroku se ironií osudu ukázala jen pár týdnů poté – budou to nyní jako už v pandemii zase právě tyto profese, které budou při systémové podpoře a byť jen dočasné integraci lidí z Ukrajiny klíčové.

Pokud se tak situace dobře nepodchytí, může se rychle ošklivě zvrhnout. Lidé, které stát nezvládá od sociálních otřesů uchránit, ať už jde o ty dlouhodobě na okraji či nově ekonomicky vrávorající, se pravděpodobně brzy začnou ptát, zda skutečně máme prostor pro pomoc jiným a jak oni k tomu přijdou. Že se to zbytku bude zdát amorální a tváří v tvář válce opovrženíhodné, tomu bohužel nezabrání.

A co my?

První náznaky tohoto vývoje už lze ostatně pozorovat – na sociálních sítích se kupříkladu někteří začínají podivovat, odkud se najednou berou všechny ty volné byty pro příchozí, když ještě donedávna bylo sehnat byt mnohde čirý očistec. Odpovědi typu „zatímco Češi si za své životní neúspěchy mohou sami, Ukrajinci za válku ne“, které si tamtéž lze přečíst také, jsou bohužel cestou přímo do pekel.

Odpovídající konflikt se už ale vzdouvá i na politické úrovni – ombudsman Stanislav Křeček se již nechal slyšet o „pomoci na úkor českých občanů“. Pohoršení různých členů vládních stran nad tímto výrokem je jistě v principu správné, doprovázelo ho však i popírání toho, že by tu jakýkoli výbušný potenciál existoval – a to je cesta do pekel též.

Kateřina Smejkalová, politoložka|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Co nyní potřebujeme, je najít třetí cestu mezi poštváváním proti lidem z Ukrajiny v nouzi a ignorováním faktu, že solidaritu zkrátka je o to těžší prokazovat, o co se člověku samotnému daří hůře, či oč větší je jeho vlastní dlouhodobý pocit nespravedlnosti a bezmoci.

Jde přitom o hodně – populistům a extremistům na parlamentních lavicích i mimo ně se o takové příležitosti ani nesnilo a buďme si jistí, že udělají všechno pro to ji náležitě vytěžit. Naše vypořádání se s krizí by tak snadno mohlo vejít do dějin zcela jiným způsobem, než bychom si přáli.

Autorka je politoložka