Kateřina Smejkalová: K zadlužování i škrtům existuje alternativa
Česká debata o příjmech a výdajích státu je dlouhodobě polapená ve falešném dilematu, jako kdyby existovalo pouze fatální zadlužování se na straně jedné nebo nevyhnutelné škrty na té druhé. Možnost vybrat víc na daních, a tím pádem nejenže dále neprohlubovat dluh, ale třeba i některé důležité sektory jako zdravotnictví, školství nebo kulturu podpořit větším objemem prostředků, se v diskuzi objevuje pouze zřídka a je vysoce nepopulární.
Nová analýza z dílny think-tanku PAQ Research přitom ukazuje, že přesně pro tohle řešení je u nás poměrně velký prostor.
Čtěte také
Přichází s odhadem, že ve srovnání se strukturálně podobnými zeměmi, našimi středoevropskými sousedy, vybíráme v poměru k HDP až o skoro 200 miliard méně. To pro představu zhruba odpovídá ročnímu rozpočtu české armády či všem investicím do dopravních staveb a další infrastruktury.
V porovnání se všemi evropskými státy naše neochota vybrat více prostředků pro fungování eráru pak bije do očí ještě víc: když se vezme v úvahu průměr EU, zaostává Česko v poměru k HDP dokonce až o necelých 400 miliard, mezi unijními členy OECD se tak náš výběr pohybuje na chvostu – je třetí nejnižší.
Chybějících 400 miliard přitom odpovídá výdajům za důchody za několik měsíců, respektive bohatě převyšuje loňský schodek rozpočtu, kterému bychom se tak mohli zcela vyhnout, a ještě by nám zbylo.
Čtěte také
Nefunkční daňový mix
Klíčová je přitom otázka, jak je daňové břemeno u nás rozložené, a kde přesně tím pádem prostor pro onen vyšší výběr je nebo není. Má se to tak, že Česko získává nadprůměrně hodně prostředků z daní a odvodů z práce – a sice více než polovinu rozpočtu.
Následuje výběr na DPH a spotřebních daních a po nich ten z příjmů právnických osob, zatímco další druhy daní jsou pro státní rozpočet v současnosti zanedbatelné.
Danění práce a ekonomické činnosti firem přitom platí za ekonomicky škodlivé, protože odrazuje od podnikání a zajištění pracovních míst, tedy od aktivního vytváření hodnoty, což by nám v době hospodářské stagnace opravdu nemělo být jedno.
Čtěte také
Zároveň se nejeví jako příliš smysluplné vysokými odvody dál zatěžovat naše v evropském srovnání již tak jako tak nízké mzdy – koneckonců je to zase slušná kupní síla, která je jedním z motorů ekonomiky.
V neposlední řadě to je i otázka spravedlnosti – proč by měli mít financování státu do takové míry na bedrech zrovna pracující? Častý argument, že jiní „po státu přece nic nechtějí“, je zjevný nesmysl.
Danit méně tvoření ekonomické hodnoty
Podobným směrem se neubírají jen úvahy českých výzkumníků, ale i dlouhodobá doporučení mezinárodních institucí, mimo jiné OECD. Máme podle nich snížit odvody na sociální pojištění, a naopak zvýšit daně z čím dál bezpracně hodnotnějších nemovitostí a spotřeby, zejména té v nějaké podobě škodlivé, ať již zdravotně či ekologicky.
Právě podobné zdanění těchto dvou věcí, jako mají naši středoevropští sousedé, by nám mohlo ročně vynést až 200 miliard navíc.
Na stole tak je k diskuzi návrh, který by do českého rozpočtu mohl přinést podstatně více prostředků, zároveň odpovědnost za financování eráru spravedlivěji rozdělit a podpořit aktivní tvorbu ekonomické hodnoty na úkor pasivního bohatnutí.
A ještě potenciálně přinést další benefity, jako omezit zdravotně či ekologicky závadnou spotřebu, za kterou jinak ze společného zaplatíme v budoucnu, či omezit spekulace s nemovitostmi.
Od každého, kdo v politické debatě vystupuje ve prospěch škrtů na výdajích nebo obhajuje zadlužování jako jedinou možnou cestu, bychom tak měli odteď přinejmenším očekávat, že se s předloženými argumenty a navrhovanými řešeními poctivě vypořádá.
Autorka je politoložka, působí ve Friedrich-Ebert-Stiftung
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
