Kateřina Smejkalová: Ignorováním expertů i zahraniční inspirace se řešení bytové krize vzdalujeme

Čím déle se konflikt táhne a čím větší je zkáza země, tím je také jasnější, že velká část příchozích u nás zůstane delší dobu, ne-li napořád. Nelze tak spoléhat na gauče v domácnostech, ale ani na penziony, nebo dokonce tělocvičny a stany – ve jménu co nejhladší integrace se musí najít bydlení plnohodnotné. Jenže Česko se s krizí bydlení potýkalo už před válkou na Ukrajině a ani tváří v tvář novým výzvám se nezdá, že by si vláda konečně vzala k srdci rady expertů nebo zahraniční dobrou praxi a odhodlala se proti krizi zakročit tak rázně, jak si tato žádá.

Čtěte také

Petr Holub: Tak končí sny o vlastním bydlení

Rojí se teď různé nové návrhy, co dělat – jednak analýza mluvící o bezmála sto padesáti tisících prázdných bytů, které by bylo možné obsadit, jednak podnět architektů k rychlé výstavbě jednoduchých, ale důstojných příbytků. Obojí ale právem vyvolává nevoli u všech těch, kteří o dostupné bydlení neúspěšně usilovali v minulosti, nikomu ale jejich tížívá situace za podobnou aktivitu nestála. V principu užitečné návrhy se tak snadno mohou stát nebezpečnou politickou rozbuškou.

Nepopulární téma

Druhým problémem je, že vyžadují rozhodné konání vlády, které by bylo v přímém rozporu s jejím světonázorem – předpokládají totiž zásahy do vlastnických práv a rozsáhlou a nákladnou developerskou aktivitu státu, potažmo obcí. Právě dogmata, která z toho u nás dělají striktně zapovězenou věc, nás do současné krize přivedla a představují překážku pro její řešení. Není náhodou, že většina západoevropských zemí se s nimi již dávno rozloučila, pokud se jimi kdy vůbec řídila.

V oblasti vlastnického bydlení je odborně i prakticky vyvrácen názor, že stávající situaci vyřeší jen víc stavět. Neexistuje-li souběžně žádná regulace toho, v jakém segmentu kdo byty staví nebo komu se daňově vyplatí si je kupovat, staví soukromí developeři bydlení v nejdražších cenových kategoriích, které pak skupují ve velkém ti nejbohatší, často zahraniční aktéři na investici. Trh zkrátka neuspokojuje primárně lidské potřeby, ale koupěschopnou poptávku – a právě trh s bydlením nám plasticky ukazuje, že to není nutně to stejné.

Čtěte také

Do dvou let, nebo vůbec. Když se zákon o sociálním bydlení neschválí brzy, nestihne se, varuje platforma

Dramatický nárůst cen vlastnického bydlení u nás spolu se zpřísňujícími se pravidly pro udělování hypoték bude nutně znamenat také postupný vzestup zájmu o bydlení nájemní. Mnozí analytici říkají, že pro průměrného člověka je nájemní bydlení v mnoha ohledech daleko výhodnější než to vlastnické, notabene je-li zatížené vysokou hypotékou na dekády. Vyžaduje to však, aby byl trh s nájmy podobně jako mnohde jinde v západní Evropě reglementovaný tak, že lidem umožní dlouhodobou perspektivu za přiměřený nájem.

Ideální je, pokud mají obce tak velký bytový fond, že dokážou stabilní a dostupné bydlení poskytnout nejen přímo těm, kdo ho využívají, ale že má stejný vliv i na soukromý nájemní segment. Tváří v tvář rozprodaným bytovým fondům našich měst se něco takového může opět podařit – pokud vůbec – jen v dlouhodobé perspektivě, začít se o to snažit bychom ale měli.

Možnosti existují

Rychlejší účinek slibuje kupříkladu regulace nájemného, zákaz řetězení krátkodobých nájemních smluv, možnost nechat soudem prověřit, jestli jsou pronajímatelem udané soukromé důvody pro výpověď z nájmu reálné; zákaz pronajímání prostor zkolaudovaných k bydlení buď turistům nebo jako kanceláře a nebo nechávání je úplně prázdných; předkupní právo obce nebo potřeba úředního povolení pro takovou modernizaci bytu, která by vedla ke zvýšení nájmu. Všechna tato pro uši uvyklé české debatě radikálně znějící opatření zcela samozřejmě najdeme v sousedním Německu.

Politoložka Kateřina Smejkalová|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Zdá se ale bohužel, že tato a mnohá další doporučení expertů, včetně mezinárodních organizací a příkladů dobré praxe ze zahraničí, u nás nadále zůstanou pozoruhodně opomíjená či přímo opovrhovaná. Počítejme s tím, že s tím tu ale zůstane i celá neustále se více přiostřující krize.

Autorka je politoložka