Kateřina Smejkalová: I v Německu bude širší koalice, méně schopná rychlé akce

Rozhodující teď bude, ke komu se přikloní Zelení na třetím a liberálové na čtvrtém místě, dlouhá vyjednávání o vůbec první trojkoalici na spolkové úrovni ale už nyní předznamenává fakt, že to každou z těchto stran táhne přesně opačným směrem.

Čtěte také

Pavel Polák: Olaf Scholz vyhrál, protože se stylizoval jako duplikát Merkelové

Celkově se německé volby dají číst jako zpráva o tom, že se tamní společnost stala různorodější a proměnlivější. Definitivně zřejmě skončila fáze dvou velkých hegemonů – jednoho vpravo, totiž lidovců z CDU/CSU, a jednoho vlevo, míněni jsou sociální demokraté –, kteří si mezi sebou rozdělovali někdy až ke třem čtvrtinám voličských hlasů a střídali se u vlády ve stabilních, vypočitatelných dvojkoalicích s o poznání menšími partnery od Zelených nebo liberálů.

Obě velké strany měly donedávna poměrně pevnou voličskou základnu, danou skoro automaticky tím, ze které společenské vrstvy člověk pocházel. Vstřebaly do sebe celou řadu postojů a zájmů – tím politiku stabilizovaly a pomáhaly vytvářet dlouhodobější konsenzus.

Lidé z vyšší společenské vrstvy

Čtěte také

Robert Schuster: Po německých volbách může česko-německé vztahy zatížit spor o jádro

I v současném Německu je možné nyní nicméně pozorovat větší individualizaci v tom smyslu, že už platí méně dlouhodobé loajality a více se ad hoc hledá, kdo se člověku zrovna pozdává nejvíc. Dokladem toho je, že se mohli ani ne během půl roku Zelení propadnout ze 30 procent na polovinu a sociální demokraté zase vyšvihnout za necelý čtvrt rok na bezmála dvojnásobek jejich jarních 15 procent. S tím jde ruku v ruce politika personalizovanější a také závislá na pomíjivých jednotlivostech – tak jako propadl lidovec Armin Laschet i vinou toho, že se v kampani v nesprávnou dobu zasmál.

Poptávka po tom, aby lidé byli se svými rozličnými identitami zastupováni lépe, vede v německém parlamentu nejen k novému rozložení sil na straně politických stran, ale i větší diverzitě na úrovni jednotlivých poslanců a poslankyň. Nově má Bundestag vyšší, 35procentní podíl žen (v dosluhujícím českém parlamentu jich je jen něco přes 22 procent), v poslaneckých klubech Zelených a Die Linke je žen dokonce přes polovinu a i sociální demokraté jsou nad průměrem. Parlament ale také výrazně omládl – v průměru je jeho členstvu asi 47 let – to je nejméně za několik posledních dekád (a mimochodem stejně jako u nás) –, celá čtvrtina je pak mladší 40 let.

Čtěte také

Petr Fischer: Jak slepit rozsypané Německo?

Více než každý desátý má migrantské kořeny, i když se zde podobně jako u jiných ukazatelů výrazně liší poslanecké kluby progresivních stran od těch konzervativnějších. Spolu s tím, jak se obecně dostává do popředí spíše identita a reprezentace daná genderem nebo migrantskou životní zkušeností než socioekonomická a vzdělanostní charakteristika, však Bundestag naopak zůstává poměrně homogenní, co se dosaženého vzdělání a s tím souvisejícího profesního a příjmového postavení týče – výrazně mu dominují lidé z byznysu a také s právním vzděláním, tedy vyšší společenské vrstvy.

Na procesu tvoření vlády a následném fungování vzniklé vládní koalice, ale i činnosti parlamentu u sousedů budeme tedy moct jako pod mikroskopem sledovat výhody i úskalí toho, jakým směrem se současné západní společnosti – naši do určité míry nevyjímaje – vyvíjí. Jsou různorodější a méně svázané konvencemi a neměnnými pravidly, ale také rozdrobenější a méně schopné svižného konsenzu. Jenže právě ten je zároveň v současném rychlém, komplexním světě důležitější než kdy dřív.

Autorka je politoložka