Kateřina Procházková: Jazyková cvičení na Pražském hradě
Často se v poslední době hovoří o obraně národních zájmů. Tento bohulibý cíl je v ČR o to obtížnější, že nemáme úplně jasno, co to ten národní zájem je.
V některých případech panují zjevně i jisté pochybnosti, o jaký jde vlastně národ.
Jiří Hošek: Miloš Zeman nemá pravdu. Důkazy proti Huawei existují, jsou přímo v čínských zákonech

Miloš Zeman považuje obvinění proti společnosti Huawei za nekalou obchodní soutěž a rád by čínského výrobce viděl mezi účastníky národních tendrů na budování digitálních sítí 5.0.
Koncem minulého roku vydal Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost varování před čínskou telekomunikační firmou Huawei.
Prezident republiky (a měli bychom asi zdůraznit, že České republiky) okamžitě vystoupil v Čínou financované televizi Barrandov, aby zde čínskou firmu Huawei hájil proti českým bezpečnostním službám. Trochu se nám v té nepřehledné situaci zamotaly nejen zájmy, ale i národy.
Nedávno se zase rozzlobil mluvčí čínského ministerstva zahraničí na pražský magistrát, načež prezidentův mluvčí Ovčáček na Twitteru pohotově přitakával, že Praha ve sporu s Pekingem ohrožuje zájmy ČR, dokonce prý „v zájmu cizí moci“.
Mlžení o národních zájmech
Jiří Bulan: Huawei odstřižený od amerických výrobců. Chystá se přepnout na režim Slušovice

Americký prezident Trump zahnal do kouta Číňany. Domácím producentům zakázal dodávat vybraným čínským firmám, mezi nimi je zahrnutý telekomunikační gigant Huawei.
V tom už aby se čert vyznal. Člověk by si myslel, že „cizí mocí“ je tu Čínská lidová republika. V jejím zájmu však pražský magistrát zjevně nepůsobí, jinak by se nestal objektem jejího svrchovaného hněvu. Kdo nebo co je tedy ta Ovčáčkova tajemná „cizí moc“? A proč nám to neřekne jinak obvykle až příliš sdílný Ovčáček rovnou?
Odpověď nabízí postoj českého prezidenta ke kauze Huawei, kterou podle něj rozvířily české bezpečnostní služby v zájmu USA. Lze předpokládat, že podobně nahlíží i současný spor pražského magistrátu s čínským ministerstvem zahraničí: tou tajemnou cizí mocí, jejíž zájem hájí ve sporu s Pekingem pražský magistrát, jsou Spojené státy americké.
Panu prezidentovi nebude takový světonázor v jeho věku už asi nikdo vymlouvat. Praktický problém s tímto pohledem na svět nicméně spočívá v tom, že přímo odporuje české zahraniční politice po roce 1989, včetně celé řady mezinárodních smluv a závazků, které ČR v posledních 30 letech podepsala v zájmu zajištění své vnější bezpečnosti a vnitřní prosperity. Spojené státy jsou náš smluvní spojenec — cizí moc představuje Čína, a nikoliv naopak.
Pokud máte jako Huawei v rukou klíčové technologie, máte účinnější zbraň, než jsou nukleární hlavice, varuje bankéř Jonáš
Vedou Spojené státy obchodní válku s Čínou? A jak s tím souvisí pondělní obvinění čínské telekomunikační společnost Huawei, včetně její ředitelky Meng Wan-čou, z podvodů a špionáže ze strany úřadů USA? Česko-americký bankéř v Interview Plus tvrdí, že jde o vážný problém a nejen Spojeným státům došla trpělivost.
Prezident Zeman rád argumentuje volebními výsledky. V žádné ze svých volebních kampaní však nepředstavil nové pojetí českých národních zájmů v mezinárodních vztazích, kde by se Čína stala naším spojencem a USA „cizí mocí“. Je pravděpodobné, že většina české veřejnosti by s takovou zásadní rošádou polistopadových poměrů nesouhlasila. Proto Ovčáček mlží a „cizí moc“ nechce pojmenovat.
My občané bychom si však takových jazykových cvičení na Pražském hradě měli všímat. Českou zahraniční politiku tvoří podle ústavy nikoliv prezident, nýbrž vláda.
Slabost a bezradnost Sobotkovy vlády a permanentní krize vlády Babišovy nicméně dávají prezidentovi příležitost ústavu ohýbat v domácí i zahraniční politice. Mlžení o národních zájmech a cizí moci by tak mohlo mít velmi hmatatelné důsledky pro naše spojenecké svazky i domácí poměry.
Autorka je analytička projektu Sinopsis
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.