Kateřina Nedbálková: Tichá dřina. Dělnictví a třída v továrně Baťa

Pojem třída autorka znovu zavádí do odborné i společenské diskuse. Minulý režim vtiskl tomuto pojmu ideologický rozměr, navíc je podle některých sociologů příliš mnohoznačný, a tedy nevědecký. Pro Kateřinu Nedbálkovou je však právě proto sociologicky zajímavý.

Čtěte také

iROZHLAS

Lidé v továrně se mohou cítit méněcenní, nahrazují to třeba hrdostí na dřinu, popisuje socioložka z terénu

Téma autorku zajímá i osobně – její babička kdysi pracovala jako dělnice v obuvnické továrně Svit ve Zlíně. Také továrnu Baťa v Dolním Němčí postavili občané v roce 1970 pro firmu Svit, která byla po znárodnění v roce 1945 socialistickým následovníkem Bati.

V roce 1992 se společnost Baťa do Československa vrátila a továrnu převzala. Továrna v Dolním Němčí je tak poslední továrnou Baťa ve střední a východní Evropě, ostatních 23 sídlí většinou ve východní Asii a v Africe.

Do této továrny přijela Kateřina Nedbálková poprvé v srpnu 2018. Se souhlasem tehdejší ředitelky továrny zde začala pracovat jako dělnice a současně provádět sociologický výzkum. Zaměstnanci továrny přitom o tomto jejím dvojím angažmá věděli. Metodu výzkumu autorka označuje za etnografii. Naposledy se do továrny vypravila v létě 2021 při dokončování knihy.

„Já su, dá se řéct, spokojená.“ 

Pro četbu jsme vybrali osm témat: Baťa a metodologie výzkumu, Baťa jako mezinárodní korporace, organizace práce v továrně, čas a místo, peníze, dramatizace práce a dřina, odbory a třídění.

Čtěte také

Existuje dnes ještě dělnická třída? Kniha Tichá dřina přináší globální kontext i niterné pocity dělníků

V Radioknize sledujeme autorčin výklad, popis prostředí a vyprávění o vlastních zkušenostech a také zápisky z terénního deníku, který si v Dolním Němčí vedla.

Zazní i výpovědi tehdejší ředitelky továrny, generálního ředitele – Itala Fabia –, ale zejména mnoha dělnic a dělníků, kteří se badatelce – a v ten čas také své spolupracovnici z továrny – svěřili se svými názory a prožitky a vedli s ní dialog. Tyto promluvy a rozhovory jsou inscenovány s využitím několika hereckých hlasů.

Dřina, o které společnost nechce vědět

Přestože v knize padají názory, že už to není jako „za zakladatela Batě“, případně, že by se „Baťa v hrobě obracel“, slyšíme i konstatování: „Já su, dá se řéct, spokojená.“ Dřina, na kterou jsou dělnice a dělníci – v tomto případě v obuvnickém průmyslu – uvyklí, je tichá.

Čtěte také

Baťa obul svět, my už obouváme ty, co boty mají. Takže musíme sázet na kvalitu, tvrdí šéf firmy Vasky Václav Staněk

Společnost jako by o ní nevěděla či nechtěla vědět a samotní dělníci jsou na svou schopnost vydržet dřinu hrdí. Autorka knihy se však rozhodla „vidět a pojmenovat různé typy zranění, útlaku, útisku, vykořisťování, které na sobě a na druhých vědomě i nevědomě vykonáváme.“

Továrna Baťa v Dolním Němčí je vybraným příkladem a studie Kateřiny Nedbálkové východiskem pro širší odbornou i veřejnou debatu, která už se nad knihou skutečně rozpoutala.

Radioknihu můžete poslouchat celé čtyři týdny.