Karel Sedláček: Málo pomníků a méně pamětníků
Před 48 lety nás přepadl Sovětský svaz se svými socialistickými satelity. Za ten čas vzpomínky blednou a pamětníků ubývá.
Neúprosná zákonitost zapomínání způsobuje, že naše vzpomínky s odstupem času od faktické události blednou. A pokud se historická paměť veřejně neposiluje, člověk sklouzává na šikmou plochu neznalosti.
Ta je, jak nás zkušenost učí, nebezpečná tím, že umožňuje dopouštět se starých chyb. „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Takto pregnantně to vyjádřil americký filozof George Santayana.
Ze staročeského „pomni“ je novočeský „pomník“, čili jak praví definice „umělecky ztvárněný objekt, jehož úkolem je veřejně připomenout nějakou historickou událost nebo historicky významnou osobu.“
Okupace Československa před 48 lety, jež si vyžádala mnoho mrtvých a zkazila statisíce lidských osudů, je takovou událostí, kterou bychom si měli připomínat. Potíž je v tom, že pomníků je málo. A někdy mají samy podivuhodnou minulost. Jako například ten v Železné Rudě na Šumavě.
Nedávno jsem se u něho zastavil a byl jsem mile překvapen informační tabulí, která připomíná, že tento pomník byl odhalen za přítomnosti několika set lidí už před 90 lety na památku obětem 1. světové války.
To jsou paradoxy!
Po německé okupaci Československa horliví nacisté přidělali na pomník hákový kříž na paměť henleinovců, kteří padli v boji s československými bezpečnostními orgány. Po osvobození Železné Rudy americkou armádou haknkrajc zmizel, ale po převratu v roce 1948 na pomník přidělali tentokrát horliví komunisti rudou hvězdu jako že prý Železnou Rudu osvobodila Rudá armáda.
Rusové skutečně přijeli do Železné Rudy, ale až v prvních dnech srpnové okupace. To především mladé lidi ve městě rozrušilo. Největší odvahu toho 26. srpna večer prokázali mladíci Pavel Beran, Václav Lehečka a Karel Votruba. Rudou hvězdu strhli. Městský národní výbor byl pak donucen ji na pomník zase vrátit.
Ale už v listopadu, když komunisti slavili tzv. říjnovou revoluci, umístili k pomníku velký věnec, který tam ležel až do prosince. To se ale nelíbilo trampům z Plzně, kteří do Rudy zavítali a hvězdu opět strhli. Pomník dráždil dál a v roce 1969 si sem dokonce několik lidí cestou z hospody odskočilo „na malou“. Někdo je hned udal, takže je příslušníci dohonili a jeden mladík byl nakonec dokonce odsouzen.
Teprve po přechodu z normalizace do normálního demokratického režimu v roce 1989 dostal pomník svou staronovou podobu – desku k uctění obětí válek v češtině a němčině.
Pomníků je málo a ubývá i pamětníků, takže se vzpomíná méně, což někdy nabízí prostor k domněnkám nebo dokonce k překrucování historie.
Ještě, že máme pamětní desku zde na budově rozhlasu v Praze na Vinohradech, odkud k vám promlouváme, protože rozhlas sehrál tehdy v prvních dnech srpnové okupace důležitou informační a organizační roli. Vzpomenout statečných lidí z oněch dnů přicházejí nyní v éře novodobé demokracie při této příležitosti i politici.
A někdy i ti, kteří vstoupili do komunistické strany v době tzv. normalizace, kdy hnáni vidinou úspěšné kariéry poníženě ohýbali hřbet a horlivě souhlasili s potupnou okupací. Po Listopadu 89 odhodili „rudou knížku“ a stali se přesvědčenými demokraty. To jsou paradoxy, řekněme si s Václavem Havlem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
