Karel Hvížďala: Woodward a Trump
Změna komunikace ve veřejném prostoru, v němž přesné slovo bylo přemoženo emocemi a obrazem kvůli novým komunikačním platformám a sociálním sítím, otevřela vrata.
Těmi se mezi starý establishment dostalo více deprivantů a psychopatů, což zásadním způsobem ohrožuje stabilitu ve světě.
Karel Hvížďala: Falešný český narativ
Společnost je vždy nejkrutější vůči těm, kteří vyzrazují její tajemství a ozřejmují, kde se ona sama svou neupřímností dopouští největší chyby proti sobě.
A to platí zvláště v těch režimech, jak z knihy nepřímo vyplývá, kde demokratické instituce jsou nestabilní, nedovedou se dostatečně bránit zásahům zvenčí, a proto snadno podléhají jedincům s autoritářskými sklony, což platí v naší civilizace zvláště o střední Evropě.
To je asi to základní sdělení, které je možné vyčíst z poslední knihy Boba Woodwarda Strach, kterou nedávno vydal tento novinář známý hlavně z doby aféry Watergate, kvůli které musel odstoupit americký prezident Richard Nixon.
V této literární reportáži Woodward v bezprecedentních detailech, získaných na základě stovek rozhovorů s blízkými lidmi prezidenta, se snaží odhalit skutečný život uvnitř Bílého domu za Donalda Trumpa.
Karel Hvížďala: Jak se máme ptát
Chceme-li nějakou situaci, zvláště takovou, která nás ohrožuje, přesně popsat a porozumět jí, musíme opustit zaběhlý kontext, zaběhlá schémata i slovní spojení.
Autor doslova cituje jednoho ze zpovídaných: „Charakteristickým rysem Trumpovy osobnosti byly pocit křivdy a sebelítost. Choval se jako čtrnáctiletý kluk, který má pocit, že ho neprávem peskují. Bylo marné pokoušet se s ním mluvit jako s dospělým mužem. Na něj platila logika dospívajícího chlapce.“
Prezidentův svět byl a zřejmě je stále víc než skutečnými analýzami a názory odborníků ovlivněn množstvím mediálních zpráv, které Trump denně konzumuje. Prezident se ve své pracovně neukazuje dříve než v 11 hodin dopoledne, protože se dívá na televizi: většinou prý šest až osm hodin denně a jeho pověstné zprávy na Twitteru nebyly nikdy výsledkem nějaké komplexnější úvahy, ale pouhými bezprostředními reakcemi na to, co zaslechl v televizi.
Žádné skutečné přátele ani odborníky kolem sebe nemá a působí prý jako relikt z úplně jiné doby, z Ameriky 50. let. Chová se jako autoritativní patriarcha.
Karel Hvížďala: Jazyk funguje jako radar
Je to vlastně velmi stará pravda, která jen opakuje ještě starší latinské rčení Nomen est omen, tedy jméno je znamení, nebo jak se někdy říká: jméno je program.
Naštěstí staré demokratické instituce a vysoce vzdělanou generalitu Spojených států ani prestižní deníky se mu nepodařilo odstranit či oslabit, ale ne kvůli spiknutí starých struktur, jak se snažili někteří lidé kolem prezidenta Trumpa tvrdit, ale naopak kvůli katastrofálnímu selhání nových lidí.
Trump se opíral o populistická hnutí, ale nakonec se ukázalo, že ta nedisponují takovou vitalitou, aby dokázala smést etablovanou politickou třídu a její instituce. Woodward napsal: „Trump byl jako šrapnel, který dokázal prorazit krunýř mocenské enklávy kolem Hillary Clintonové, ale dál se už nedostal.“ Řídit stát jako soukromou firmu se mu nepodařilo. Jako zdůvodnění může znít poslední věta této knihy, v níž stojí: „Jste zatracený lhář, pane prezidente.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
