Karel Hvížďala: Václav Havel – nový vztah k oběti

Za mou generaci, která se narodila na konci druhé světové války a zajímala se o věci veřejné, si snad mohu dovolit říci, že Václava Havla nebylo možné přehlédnout. Zatímco jiní agilní občané se různě přetvařovali a snažili se získat vlivné pozice, v domnění, že uměle exportovaný svět přelstí, to jest šli na celou věc jaksi úřednicky, funkcionářsky, účelně, Václav Havel od prvopočátku hájil to „neúčelné“, ale podstatnější: jazyk jako prostředek sloužící především k poznání skutečnosti.

Upozorňoval vždy na to, že fráze vnikající do přirozené řeči ji mění v antijazyk, který skutečnost zatemňuje a zamlžuje, a tedy zabraňuje v poznání. Spolu s Milanem Kunderou, který tehdá napadl český lyrismus jako symptom literární nedospělosti, to byly asi jediné dva viditelné literárně-filozofické činy v Československu šedesátých let, jejichž polatnost se zachovala dodnes.

Václav Havel totiž přesně věděl, že pokud si nenecháme vyvlastnit jazyk, pokud se nenecháme vtěsnat do jazykových předem připravených schemat, která vždy vedou k schematickému myšlení, nelze nám vyvlastnit ani minulost. Václav Havel se tím vzpříčil proti podstatě totalitarismu, která - cituji Hannah Arendtovou - usmrcuje kořeny společnosti.

Někdy se připomíná věta, že hlavně v euroatlantické civilizaci je nahrazen měřitelný účinek velikosti měřitelnou velikostí účinku. Václav Havel nebyl určitě sběratelem měřitelných rekordů. Jakoby zbytečně neustále riskoval, bojoval, někoho se zastával, něco prosazoval, a tím nám všem prakticky dokazoval, že skutečný, hluboce cítěný a pochopený smysl může být jen v tom, co se jeví předem jako neúčelné, co se nevyplatí.

Václav Havel svými postoji naznačoval, že je možná nejvyšší čas prolomit vypočítatelnost našich obětí, neboť skutečné hrdinství je větší než vypočítavé a vypočítatelné hrtdinství. Přece nelze říci ještě tyto dvě, tři oběti a máme kýžený pokrok. Kvůli budoucnosti, o kterou nám jde, musí být člověk ochoten podstoupit oběti, aniž by se ptal, jestli se mu vyplatí.

A tady někde, v tom novém vztahu člověka k oběti, který Václav Havel tak názorně předváděl jako literát i jako politik, je nejspíš jeho mravní odkaz, kvůli kterému na něj svět dodnes nezapomněl. On byl daleko široko jediný, který mohl říkat i tak patetická slova jako Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí, protože je pečetil svým bezmála pětiletým pobytem ve vězení.