Karel Hvížďala: Tajemství spisovatele Arnošta Lustiga

„Což není vůbec běžné v naší době zglajchšaltovaného myšlení, kdy veškeré soudy jsou hotovy předem a paměť ztrácí právo si pamatovat.“ To jsou slova Milana Kundery z roku 2010. Poslal nám je po přečtení první verze naší knihy-rozhovoru Tachles, Lustig. 

Čtěte také

Karel Hvížďala: Klíčový politik přechodné vlády Jiří Dienstbier

Schopnost Arnošta Lustiga zapomenout na lidi, k nimž hovořil a mluvit jen sám k sobě co nejupřímněji a nejpřesněji v době, kdy byl po neúspěšné chemoterapii, se skutečně den ode dne zvětšovala.

Ať Arnoštek, jak jsme mu říkávali, hovořil o čemkoliv, vždy se snažil, aby neopomněl zdůraznit i svůj podíl viny, a tím dosáhnout, alespoň sám před sebou pocitu vykoupení. Připomínal nám, že nejen za každým vítězstvím může být zamlčené naše selhání, ale že i na každé naší prohře máme svůj zásadní podíl viny. 

Když hovořil o spisovatelství, zdůrazňoval, že toto řemeslo má několik výhod, a ta hlavní spočívá v tom, že práce spisovatele je někdy lepší, než je on sám. Řekl: „Třeba nejsem tak dobrý jako moje povídka. To je rozpor mezi charakterem a nadáním spisovatele. Na začátku jsem si myslel, že být hudebníkem, malířem nebo spisovatelem z člověka dělá ušlechtilejší bytost, ale není to pravda. Spisovatel může napsat dobrou povídku a pak být přistižený, jak krade v samoobsluze.“ 

Čtěte také

Karel Hvížďala: Theodor Pištěk, nezapomenutelný solitér

Pravil v kavárně hotelu Union a cestou z hotelu ukradl noviny, které se tam válely na jednom stolku. Když jsem mu to na ulici připomenul, zastavil se a řekl: „To jsem udělal schválně, abys viděl, že jsem taky potvora.“  

A po chvíli dodal: „Promiň, není to pravda. Vzal jsem je taky proto, že jsem věděl, že za chvíli by je číšník vyhodil do koše. Já ty noviny na chvíli zachránil, prodloužil jsem jim o den život, večer si je v posteli přečtu a zahodím je až ráno.“ 

„To mě dodneška straší“

A co si dnes, tedy asi po šedesáti letech, myslíš o sobě, když ti připomenu, že jsi jako všichni zaměstnanci Československého rozhlasu podpořil po komunistickém puči popravu demokratické političky JUDr. Milady Horákové? Optal jsem se Arnoštka. 

Čtěte také

Karel Hvížďala: Tom Stoppard, Angličan ze Zlína

A on se zase zastavil a smutně vyhrkl: „To mě dodneška straší.“ A pak mi vyprávěl historku z Washingtonu, kde celá literární katedra na univerzitě sepsala petici proti šéfce: chtěli, aby odstoupila. Když se odvolání mělo projednávat, Lustig vstal a prohlásil:

„Byl jsem v komunistické straně a chtěli od nás souhlas k popravě jedné političky. Všichni jsme zvedli ruku, ač jsme tu paní neznali. Ještě ten večer jsem se rozhodl, že už mě nikdo, nikdy, nikde, nedonutí k tomu, abych souhlasil s něčím, s čím nemohu vnitřně souhlasit. Po těchto mých slovech petici stáhli.“

Karel Hvížďala, komentátor|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

To mi Arnošt Lustig řekl 12. ledna a 26. února 2011 zemřel. Od té doby uběhlo 15 let a 21. prosince tomu bude již 100 let, co se narodil. Vzpomínám dnes na jeho slova: kdyby odumřelo slovo, odumře rozum, protože někdy se nemohu ubránit pocitu, že díky zglajchšaltovaným slovům jsme již o rozum přišli.

Autor je publicista