Karel Hvížďala: Tajemství moci nových diktátorů
Za současnou moc diktátorů může náš bývalý úspěch: Blahobyt nás oslepil: způsobil naše nevědění. Mylně jsme věřili, že trvalou prosperitu mohou vytvořit jen demokracie a svobodný trh. Autokraté jako Si Ťin-pching, Vladimir Putin a Recep Tayyip Erdoğan nám ale v poslední době předvádějí opak: zdá se, že tyranie a ekonomika jsou do jisté míry slučitelné.
Nedávno nám to názorně předvedl na náměstí Nebeského klidu v Pekingu čínský prezident Si Ťin-pching, s kterým pochodovalo asi tucet autokratických vládců. Byl mezi nimi Vladimir Putin i severokorejský diktátor Kim Čong-un a vůdci Kazachstánu, Uzbekistánu a Ázerbájdžánu. Všichni následovali čínského mocnáře, který se ve svém projevu prohlásil za garanta „míru“, „dialogu“ a „spolupráce výhodné pro všechny“.
Čtěte také
Sdělení bylo jasné: od nynějška bude osou dobra ve světě Čína a její partneři. Země, které budou s nimi „na správné straně dějin“, už nebudou „zastrašovány křiklavými řečníky“. Bylo zřejmé, že tím myslí Donalda Trumpa, který je kritický vůči Číně, konstatoval Der Spiegel.
Podle americké historičky Anne Applebaumové společným cílem všech diktátorů je „vyloučit občany ze všech rozhodnutí“: využívají, že již samotný Západ nedůvěřuje hodnotám a principům, které po celá desetiletí prosazoval. Potvrzuje jim to v naší civilizaci Viktor Orbán i neliberální posuny v politice USA za Donalda Trumpa.
Redukce filtrů na sociálních sítích
Donedávna tyto změny stvrzovala i čísla: od finanční krize v roce 2008 se podíl západních zemí G7 na globálním HDP snížil z přibližně 52 procent na necelých 45 procent. Čtyři nejsilnější autokracie Čína, Rusko, Turecko a Saúdská Arábie naopak svůj podíl zvýšily z necelých 12 procent na přibližně 21 procent.
Čtěte také
Otázka je, jak dlouho tento trend může pokračovat, když prosperující čínská ekonomika trpí v poslední době špatnými úvěry, nadměrnou kapacitou a klesajícími cenami. Aby si udrželi moc diktátoři Orbán a Erdoğan, prosazovali politiku tzv. snadných peněz, za které nyní jejich občané platí vysokou inflací.
Jenže mohou být brzy oběťmi jevu, který politologové jako Timothy Snyder nazývají „past tyrana“, a ta mívá nepěkné konce. Když diktátoři padnou, neztratí jen svůj úřad, ale často skončí „v exilu, ve vězeňské cele, nebo jsou zavražděni“.
Tento strach je ale zároveň vede k neutuchajícím aktivitám: vyzařují velkou vůli po moci, kterou velká část lidí hodnotí jako přednost. A nemůžeme se divit, když liberálové vedle jejich běsnění, obviňování a slibů působí jako zaskočení korektní slaboši.
Diktátoři vyhráli, protože přišli s novým příběhem, který, jak nám předvádějí, je v době sémantické krize a krize legitimity důležitější než pravda. Buď my přijdeme s novým příběhem, dodává Václav Bělohradský, nebo budeme muset přijmout konec: zvítězí organizované nevědění, v němž přesvědčování nahradí lobbování. Ve veřejném prostoru tomu napomáhá redukce filtrů na sociálních sítích a média, která ovládají loajální miliardáři.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
