„Pokud chceme uchovat svou identitu a obhájit existenci, musíme vstoupit do kontextu. Čím širší kontext, tím větší šance.
Dnes, když se zase od Evropy izolujeme, je třeba si vzpomenout na Masaryka, který věděl, že silní můžeme být jen tehdy, když spolupracujeme se starou Evropou a učíme se od ní.“
Spisovatel, básník, esejista, překladatel a literární kritik, pozdější diplomat a politik Jiří Gruša si do svého deníku v roce 1963 napsal: „Patrně mi není dáno zařazovat se do zákonitostí proudu.“
To jsou slova básníka, romanopisce, esejisty a diplomata Jiřího Gruši, který zemřel 28. října 2011 a 10. listopadu by se dožil 80 let.
Jako literát a esejista byl odborník na stopy původních slov, které hledal pod záplavou frází a klišé a snažil se je vykládat. Esej chápal jako způsob sebereflexe v postmoderní době. Pátral po původních významech slov na svých stezkách a pohrával si s nimi, aby se dostal až na jejich zapomenutou dřeň.
V hlavě mně zní jeho věčné meditování nad německým slovem vina, Schuld, jehož významu se jako československý a později český velvyslanec v Bonnu po roce 1989 nemohl z obou stran vyhnout.
A jako literát se takovému meditování nemohl vyhnout dvojnásobně: politika pro něj nefungovala jako ulita, ale naopak se snažil její masku vždy rozbít, nebo alespoň nahlédnout za ni: nasvítit to, co mělo být zapomenuto či zamaskováno, ač nás to dodnes tíží.
O češtině v této souvislosti moc dobře věděl, že ta, stejně jako latina, rozlišuje mezi morální vinou (culpa) a právní (dluh/debet). V české verzi otčenáše se Čech nemodlí „et dimitte nobis debita nostra“, nýbrž „odpusť nám naše viny (culpae)“. To věc komplikuje. Neboť Češi nechápou pod pojmem „vina“ automaticky „dluh“.
Ve dvaasedmdesáti letech v pátek 28. března v Německu zemřel spisovatel a diplomat Jiří Gruša.
A politické konstrukce jako „vyhnání“ a „odsun“ se pohybují v oblasti debetu, „dluhu“. „Vina/culpa“ se tím vždycky připisuje tomu druhému. A to je samozřejmě problém, s kterým se těžko vstupuje do jakéhokoliv spolku a o to hůře do staré Evropy, jejíž kořeny jsou podle Talmudu víc jak pět tisíc let staré a plné sporů. Věděl, že jazyk je nástroj, který má moc, a my ji nesmíme zneužívat.
Přijmout vinu totiž znamená mít výčitky svědomí a přání odčinit křivdu. Špatně formulovaná, nepochopená vina falešně posiluje mravní úroveň národa, a to ho bolestně trápilo, protože s takovými účelovými charakterovými selháváními se setkával u některých našich politiků všech relevantních stran a o těch dalších ani nemluvě.
Říkával: „Platí, že až maminky budou přesvědčeny, že v jejich dětech má být něco královského, a tatínci jim předvedou umírání ve stoje, bude, dá-li pánbu, o malounko líp!“
Na tyto jeho úvahy bychom neměli zapomenout ani v těchto dnech, kdy slavíme sté výročí republiky, protože Jiří Gruša sem patřil nejen svým dílem, jeho román Dotazník byl hlasitý vzdor proti bezejmennosti v době nenormality, ale i svým osudem: narodil se za Křišťálové noci a zemřel v den oslav naší státnosti.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
