Karel Hvížďala: Proč se opoziční strany nemohou dohodnout
Podíváme-li se na naši politickou krajinu trochu z odstupu, třeba z výše Petřínské rozhledny, zahlédneme řadu uskupení, která nemají skoro nic společného.
Evidentně jde o solitérní ostrůvky, a tím se lišíme od starých evropských demokracií. Tam se tradiční strany shodují na základních hodnotách, na kterých je postaven jejich stát. Mimo zůstává jen krajní pravice a levice.
Čtěte také
U nás za to mohou hlavně dvě okolnosti. Stát a jeho základní hodnoty jsme si v moderních dějinách nikdy nemuseli vybojovat: v roce 1918 i v roce 1989 jsme samostatnost získali snadno díky vnějším okolnostem. A za druhé za to mohou politické subjekty, které žádný program kromě toho být stále u moci nemají, viz ANO. Toto hnutí je postavené pouze na marketingu a hysteriózním vůdci.
Piráti zase teprve o programu diskutují a působí velmi chaoticky. Kvůli tomu u nás osobní a stranické zájmy stojí výše než státní zájmy, a proto je tak těžké se dohodnout: sestavit koalici proti hnutí bez programu.
Na občany to má zničující dopad, protože místo hledání přijatelného kompromisu každý střet proměňuje protihráče v nepřítele, kterého je třeba porazit. Venkoncem tedy nejde o dialog, ve kterém jde o to, přesvědčit protistranu, aby něco z mých argumentů uznala, ale pouze o snahu ho zesměšnit a prokázat loajalitu ke straně, jejímu vůdci nebo majiteli.
Norma z lhaní, přetvářky a podvodu?
Jednotlivá politická uskupení se pohybují ve svém morálním matrixu, tedy v sebepřesvědčivé halucinaci. To pak vede k tomu, že se často a snadno citují vymyšlená fakta či bláboly z anonymních webů od anonymních autorů. Ve zdravé společnosti za každým slovem musí stát člověk, který za něj ručí svým jménem.
Čtěte také
Pokud tomu tak není, narušená a nakřáplá slova se mění jen v barevné splasklé balónky. Ty pak poletují chaoticky veřejným prostorem a při doteku se skutečností se vypaří jak vločky sněhu při dopadu na teplou zem. Aby si za takových okolností poškozených slov někdo vůbec všiml, je třeba je obalit emocemi a vulgaritami.
Nejzřetelněji to je vidět při vyhrocených debatách v televizi: místo dialogu, ve kterém jeden reaguje na sdělení kolegy, který sedí proti němu, házejí politici zmrzačená slova přes sebe a čím víc je jeden z nich zaskočen, tím častěji opakuje stále to samé nebo ukazuje uměle vyprodukované grafy, kterými jen podtrhává svou nemohoucnost.
Jenže jakmile se ze společnosti vytratí víra v základní hodnoty, celá konstrukce státu se začne hroutit a my promarníme opravný termín, který nám věnovaly dějiny v roce 1989. Přesně o tom před několika dny mluvil ve Spojených státech hlavní žalobce v závěrečné řeči v procesu s Donaldem Trumpem: „Pokud se ukáže, že nám nezáleží na pravdě, jsme ztraceni.“
A totéž platí i u nás: pokud ve veškerých politických šarvátkách půjde jen o to, ponížit a porazit druhého, a to jakýmkoliv způsobem, stává se z lhaní, přetvářky a podvodu norma a z pravdy revoluční čin, za který budou občané trestáni. To jsou slova George Orwella. A jak víme z nedávné vlastní zkušenosti, jsou pravdivá. A to je i hlavní důvod, proč je třeba o současné situaci u nás vést zásadní veřejnou debatu a naslouchat občanské společnosti.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.