Karel Hvížďala: Otázka viny

To jsou slova Karla Jasperse z knihy Otázka viny, kterou napsal a publikoval rok po válce a to, o čem píše, promýšlel celou dobu od nástupu Hitlera v roce 1933. Následky zažil na vlastní kůži, byl toho plný a potřeboval se osvobodit.

Čtěte také

Karel Hvížďala: O třetím čtení

I my se dnes nacházíme v situaci, která je zlomová, nejde nám sice o život, ale hrozí ohrožení našich před třiceti lety osvobozených duší, tedy opětovná ztráta smysluplného života. To je důvod, proč jsem si na tuto knihu vzpomněl. Opět se ocitáme v situaci, kdy se nerespektuje základní dělba moci na moc ústavodárnou, výkonnou, justiční a mediální. Útoky na veřejnoprávní média, zvláště na Českou televizi, to jen potvrzují: výkonná moc by ráda uzurpovala monopol na interpretace svých činů ve veřejném prostoru.

Vrátím se ale na chvíli ještě k příběhu psychiatra a filozofa Jasperse: Ten kvůli své židovské ženě Gertrudě Mayer, s kterou se odmítl rozvést, jen tak tak přežil válku doma, v Německu. Hned poté, co Hitler uzurpoval moc v zemi, nesměl už na univerzitě v Heidelbergu přednášet ani publikovat a hrozilo jemu i jeho ženě, že budou zařazeni do transportu do koncentračních táborů, proto u sebe stále nosili cyankali.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Jiné oko Henry Millera

Dne 11. března 1940 si do deníku zapsal: „Nelze požadovat, aby člověk přežil za jakýchkoliv podmínek. Jistě smí udělat konec, je mu to dovoleno.“ Jeho žena Gertruda uvažovala sama o sebevraždě, aby zachránila svého muže před deportací. Tato situace trvala až do 1. dubna 1945, kdy těsně před jejich znovu nařízenou deportací je Američané zachránili. Tyto zážitky nakonec Německo Jaspersovi tak odcizily, že se brzy po válce přestěhoval do švýcarské Basileje, kde opět přednášel.

Karl Jaspers patří mezi nejdůležitější německé filosofy 20. století. Řadí se mezi filosofy existence, ale odlišoval se od Sartrova ateistického existencialismu tím, že jeho pojetí bylo náboženské, charakterizuje ho věta: „Nevím, jestli je Bůh, ale cítím se jím jistý.“ Byl inspirován Platónem a Nietzschem a jako jeden z prvních uvedl do širšího povědomí Sørena Kierkegaarda.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Nedožité sedmasedmdesátiny Karla Kryla

Jeho vývody z této knížky jsou platné pro ty, jejichž svoboda je ohrožena, dodnes. Cituji: „Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoliv možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu.“

Proto skutečně svobodnými občany České republiky budeme teprve tehdy, když dokážeme důkladně reflektovat svou minulost, když sami pocítíme podíl viny za to, co se tu dělo v době Mnichova, když si připustíme, že i tenkrát se s interpretací událostí manipulovalo, protože ne všechny strany schvalovaly odstoupení Sudet Německu, jak se tu traduje. Až nedávno vydaná kniha bývalého ministra Františka Ježka Mnichovská krize, detailně odhaluje pravdu. Strana národních demokratů, respektive později Národního sjednocení, byla proti odstoupení území a vydala prohlášení: „Národní sjednocení odmítá jakoukoliv diskusi o úpravě hranic. O hranicích se nevyjednává, ty se hájí zbraní bez ohledu na počet přátel a nepřátel.“ A, bohužel, podobně jsme se chovali po válce v roce 1945 a pak po únoru 1948: taky jsme se zase tvářili, že nebyla jiná alternativa, ač to nebyla pravda.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Šulcův a Dědečkův Pohyblivý cíl

Jak říkají filozofové: historie není jen to, co se stalo, ale je i plná situací, které jsme neměli připustit a všichni lidé, kteří v té době žili, jsou různou měrou za to, co se stalo, odpovědni: nesou svůj podíl viny.

Karl Jaspers to napsal jasně: „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti.“ Pokud se nám to nepodaří i v těchto dnech a měsících, kdy proběhnou nejdříve parlamentní a pak za rok prezidentské volby, opět můžeme ztratit svobodu a naše děti nám to budou vyčítat. Nechceme-li, aby děti v nás ztratily důvěru, musíme mít odvahu o politické odpovědnosti a kriminální vině a o faktech, která jsou k dispozici, uvažovat a veřejně diskutovat. Neboť, jak zase napsal Karl Jaspers: „To, že obyvatelstvo ví, že musí nést odpovědnost, je první známka probuzení jeho politické svobody. Jen pokud existuje toto vědomí a pokud je uznáno, je tu skutečně svoboda, a ne jen vnější nároky nesvobodných lidí.“