Karel Hvížďala: Opět se setkávám s lidmi, kteří už se bojí něco říkat, a to mě děsí

12. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Hvížďala
0:00
/
0:00

Jak může mladého člověka ovlivnit život v nesvobodě? A vyrovnali jsme se s vlastní minulostí, nebo si z ní stále něco neseme v sobě?

Vítězný únor 1948 prožil dramatik, spisovatel, novinář a komentátor Českého rozhlasu Plus Karel Hvížďala na základní škole. Patří tak mezi generaci lidí, kteří zažili komunistický režim, a to od jeho počátků až po sametovou revoluci.

„Měl jsem štěstí, že jsem žil úplně na hraně toho začátku. Byla to doba plná drobných konfliktů, kde se mluvilo jinak nejen ve škole, ale i mezi kamarády,“ popisuje dobu 50. let. A vzpomíná na historku, kdy se ho učitelka ptala, co se stalo 28. října:

Čtěte také

„Já jí tenkrát odpověděl, že je to den založení republiky. A ona na mě skoro vyštěkla, odkud to vím. Cítil jsem se v pasti, že nemůžu říct pravdu – a že doma máme velkou knihovnu, kde jsou knihy s Masarykem.“

Předstírat ale musel nejen při vyučování, ale i po škole. „Díky spolužákovi jsem vstoupil do ilegálního skautu. Ale i tam byly takovéhle rozpory, protože Svojsíkův oddíl a Foglarův oddíl byly taky tajní skauti. Občas jsme je potkávali a museli jsme dělat, že je neznáme. Byla to byla spousta divných situací, které tak trochu lámou charakter,“ hodnotí tehdejší dobu Hvížďala.

Hlavně pozor na ctižádostivost

Neustálá sebekontrola nad tím, co se může říkat (a co naopak ne), poznamenala i ty, kteří se režimu nepoddali.

„Člověka to hrozně brzdí ve vývoji, protože příliš energie dá na to, aby nebylo vidět, že nesouhlasí s tím, co vládne. Místo toho, aby se věnoval tomu, aby věděl co nejvíc,“ myslí si. A dodává: „Hlavně v dospělosti jsem si říkal, že tohle už bych neměl nikdy připustit.“

Čtěte také

Podobné znaky chování ale nezmizely. „I dnes se člověk setkává s lidmi, kteří už se bojí něco říkat. A to mě děsí. Je vidět, že společnost svým způsobem zase zamrzla.“ 

„Až příliš jsme si, kvůli těm dvěma totalitám, zvykli delegovat odpovědnost vždycky mimo sebe – já nevím – na prezidenta, na premiéra, na šéfy. Takže se u nás dodnes ctižádost a cílevědomost berou jsou negativní vlastnosti, což na Západě je naprosto nemyslitelné. Tam člověk, který tyto vlastnosti nemá, nemá ani šanci nějakého postupu,“ srovnává Hvížďala situaci u nás. „A to je doopravdy, myslím, docela tragické.“

Hrátky s čertem

Přestože se mu podařilo studovat politické vědy na univerzitě v Moskvě, a v období normalizace byl redaktorem v nakladatelství Albatros, ve kterém se staral o vydávání edice Objektiv, nakonec přece jen (i se svou ženou a synem) emigroval. Bylo to v roce 1978, kdy odjeli do západního Německa. Na vině byla jeho touha zkusit na vlastní kůži život v Rusku, na Západě, ale i naléhání ze strany československých komunistů.

Čtěte také

„Ta chuť poznat svět z té západní strany, byla ve mně vždy. Ale furt jsem si myslel, že v těžké době je důležitější být tady. Byl jsem stále pod tlakem, abych vstoupil do KSČ, do ROH a já nevím kam. Pak jsem udělal kardinální chybu. Pořád mě k něčemu nutili. A v tu ránu já podepsal Antichartu. Říkal jsem si, že na to se rychle zapomene. Zdálo se mi to míň závažnější, než vstoupit do komunistické strany,“ vzpomíná dramatik.

Už o pár dní později ale svůj podpis Anticharty litoval. „Došlo mi, že to byla kardinální chyba, že se čertovi nedá podat prst. On pak chce celou ruku, celého člověka. Říkal jsem si, že tady už není kam uniknout,“ doplňuje spisovatel Karel Hvížďala důvody, které přiměly strávit nakonec 12 let v emigraci.

Karel Hvížďala

Poslechněte si celý rozhovor Vlastimila Ježka s Karlem Hvížďalou. Dozvíte se také, jak vzpomíná na svou návštěvu Sibiře, nebo o čem bude jeho nadcházející kniha esejů.

autoři: Vlastimil Ježek , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související