Karel Hvížďala: O co se zasloužil Edvard Beneš
„Moderní dějiny neznají rozporuplnějšího člověka. Kladl si nadlidské cíle, které dlouho heroicky zvládal, ale pod nimiž v posledních letech života skoro pravidelně klesal.“ Napsal Pavel Kosatík v úvodu knížky O tom Benešovi.
Jeho slabinu bylo možné tušit již brzy po první světové válce, kdy naši republiku Beneš považoval za „miláčka Dohody“: namlouval si, že jsme nejspolehlivějším a klíčovým spojencem Francie a Velké Británie.
Čtěte také
Emocionální vazby mu zabraňovaly vyhodnocovat situace i politiky, s kterými jednal. Každou pozdější změnu postoje partnerů si vykládal jako osobní zradu. Byl politickým milencem a ne státníkem.
Proto taky místo aby v září roku 1938 se uchýlil do hlavního štábu v Račicích u Vyškova, kde by spolu s vojáky, kteří měli odvahu a odhodlání bojovat, řídil obranu vlasti a zůstal na Hradě. Mobilizace byla po týdnu odvolána a prezident odešel 5. října do exilu. Voskovec a Werich to komentovali slovy: Místo plánu měl aeroplán.
Tímto krokem zradil Beneš sám sebe, zapomněl na to, co řekl 27. dubna 1934: „Národ, který chce bojovat, nemůže být ztracen.“ Mnichovským diktátem z 29. září 1938 jsme byli nuceni Hitlerovi bez boje odstoupit pohraniční území, kde žili Němci. A proto se hovoří o tom, že Mnichovem byl vzestup národa přerušen či dokonce, že byla národu přeražena mravní páteř.
Čtěte také
Nepřímý, taktický, postranní
Beneš si svůj útěk od odpovědnosti až do smrti zdůvodňoval, jak Kosatík dokazuje, zradou západu. Tento narativ jsme přijali, i když o žádné zradě nelze hovořit, protože klíčová francouzská pomoc měla být aktivována jen při napadení. A protože jsme se nebránili, neměla Francie s kým solidarizovat.
Beneš se cítil jako zhrzený milenec. To byl i důvod, proč po Mnichově hledal novou oporu, kterou našel v příklonu ke Stalinovi, a to přesto, že ho před jeho vírou politici varovali. Beneš slepě věřil v demokratizaci SSSR, zase chtěl být miláčkem, a proto již v roce 1939 sovětskému vyslanci v Londýně řekl, že by po válce akceptoval i federativní začlenění ČSR do SSSR.
Čtěte také
V roce 1943 taky proto uzavřel se Stalinem spojeneckou smlouvu: dokonce mu sám nabízel Podkarpatskou Rus, jak Kosatík dokládá, stejně jako přes Paříž i Anglii tajně sliboval v září 1938, že je ochoten postoupit Německu tři výběžky: chebský, frýdlantský a šluknovský. S tímto tajným úkolem poslal do Francie ministra Jaromíra Nečase.
A protože Stalin jako jediný z vítězných mocností schvaloval vysídlení a „vylikvidování“ Němců, jeho vztah ke Stalinovi se ještě více utužil. A když někteří naši politici s jeho vírou nesouhlasili, vžil se zase do falešné víry, že je nadstranickým prezidentem, čímž dovolil komunistům, aby v režimu Národní fronty, tedy poválečné koalici všech povolených politických stran, šlo vše podle představ komunistů.
To Benešovi nevadilo, protože až do smrti věřil v neodvratný nástup levice ve všech zemích na světě. Jinou variantu vývoje si nedovedl představit., i když to před veřejností tajil. Václav Černý o Benešovi napsal: „Byl to člověk bázlivý, a právě proto nepřímý, taktický, postranní, přímo fyzicky uhýbavý, ostražitý a plachý.“
A ti, co tyto jeho vlastnosti u něj vycítili, jako Hitler a Gottwald, věděli, že Beneš jim nakonec uhne.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
