Karel Hvížďala: Klíčový politik přechodné vlády Jiří Dienstbier
„Nedostatek sebevědomí a malá průbojnost nám brání využívat schopností, které máme. A taky jistý sklon k izolacionismu, který tu byl i za první republiky a bohužel i neschopnost reflektovat naše vlastní chyby.“ To jsou slova Jiřího Dienstbiera, která mi řekl na oslavě mé svatby, která se konala krátce po jeho návratu ze Spojených států.
Pracoval tam jako korespondent Československého rozhlasu a v červenci 1969 byl svědkem startu rakety na Měsíc s první lidskou posádkou.
Čtěte také
Tehdy v éteru zazněla jeho slova: „Tady je Cape Kennedy, Florida. Ubíhají poslední vteřiny před startem Apolla 11... Pod bílou raketou se rozlilo ohnivé jezero. Nadzdvihla se, na okamžik se téměř zastavila ve vzduchu a za ohlušujících výbuchů nabírala stále větší rychlost.“
V rádiu Jiří Dienstbier pracoval jedenáct let, mimo jiné byl zpravodajem v západní Evropě a na Dálném východě, ale v rozhlasovém archivu se po jeho vyhazovu z rozhlasu i z komunistické strany v roce 1970 zachovalo jen necelých deset příspěvků, včetně této reportáže.
Topič Metrostavu
Patřil mezi protagonisty tzv. pražského jara, kvůli nimž šly do stoupy i všechny encyklopedie s jejich jmény. To mně ale naopak zase po vyhození z Mladého světa umožnilo v nakladatelství Albatros, kde jsem založil edici malých oborových encyklopedií s názvem Objektiv, živit takové lidi, kteří znali cizí jazyky a uměli psát.
Čtěte také
Právě Jiří Dienstbier, který pracoval jako dokumentátor Projektového ústavu VHMP, tam tehdy pro mě napsal dvě knihy: dějiny medicíny Pane, doktore... čarodějové, bradýři a lékaři a dějiny oblékání Šaty dělají člověka. Protože Dienstbier jako disident nemohl knihy podepsat, učinila tak za něj redaktorka Světa v obrazech Želmíra Živná.
Jiří Dienstbier se narodil 20. dubna 1937 na Kladně, v lékařské, silně levicové rodině, kvůli které vstoupil jako student žurnalistiky na univerzitě do KSČ již v 21 letech. Jak jsem ho poznal i co jsem slýchával od jeho přátel, víru v nějaký demokratický socialismus neopustil ani v kriminále, kde strávil tři roky mezi lety 1979 až 1982, kam se dostal jako signatář Charty 77, za samizdaty a za založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.
Čtěte také
Po odpykání vězení směl vykonávat jen manuální práci, až do listopadu 1989. Když jsem 10. prosince přijel z Německa jako externí interviewer televize ARD do Prahy na Dienstbierovu inauguraci do funkce ministra zahraničí, začal slovy: „V úterý jsem byl topičem Metrostavu a od soboty jsem ministrem zahraničí.“ V této funkci byl až do roku 1992.
Do vysoké politiky se vrátil až v roce 2008, jako nestraník se stal senátorem. V mezičase působil jako zvláštní zpravodaj Komise pro lidská práva OSN pro Jugoslávii. Ve funkci ministra se především zasadil o vyvázání republiky z RVHP a Varšavské smlouvy, a naopak o integraci země do západních struktur: obnovil sebevědomí a svébytnost naší zahraniční politiky. Mezi evropskými politiky měl autoritu. Hans-Dietrich Genscher ho několikrát citoval v oficiálních vyjádřeních.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
