Karel Hvížďala: Ivan Wernisch, poeta natus a jeho alter ego

4. únor 2020

Poeta natus, tak se říká básníkům, kteří se s výrazným talentem poety narodí, na rozdíl od básníků, kteří se ke svému originálnímu výrazu dopracují pílí a studiem.

Ivan Wernisch je evidentně první případ, ale od mnoha dalších podobně od přírody nadaných básníků se liší tím, že za svým vnitřním básnickým šepotem plachtí bezmála 60 let: od začátku 60. let, kdy vyšla jeho první sbírka Kam letí nebe.

Čtěte také

Nikdy z intuicí vykolíkované cesty neuhnul, vyhnul se všem možným krunýřům, které by ho nutily přizpůsobit fantazii nějakému schématu, příběhu či módě a zároveň se psaním úžasně bavil. A ještě se mu podařilo do svých veršů ten úžas z toho, co mu snové obrazy, které v něm inkarnovaly do řečového řečiště, samy přinesly, a co on jen jako médium zapsal, přenést na vnímavějšího čtenáře. Ten se pak může z té jeho radosti a vyřazujícího překvapení bavit s ním, a to i při několikanásobném čtení. Asi proto v raném středověku v některých zemích patřili básníci mezi nobilitas: urozené a vznešené.

To ale vyžadovalo jistou přísnost ke své práci, která ve Wernischovi vždycky taky byla: ač psal některá období denně, většinu svých výplodů zase zahazoval, protože se mu zdály nedokonalé či příliš podobné a pokud je nezahodil, tak je později zase přepracovával. A to je evidentně ten hlavní důvod, proč v každé době za každého politického počasí byl nepřehlédnutelný a proč kolega, o více než 20 let mladší básník, Petr Hruška o něm mohl koncem minulého roku vydat knížku, která i s přílohami má 700 stránek.

Čtěte také

Tato kniha je nejen významná soustavnou snahou autora interpretovat Wernischovo dílo v kontextu doby, ale i tím, že zároveň odkrývá, a tím pádem i přibližuje čtenářům něco, co bychom mohli nazvat princip či tajemství poezie.

Jenže právě díky té Wernischově úpěnlivé snaze zůstat sám sebou, zůstal velice sám, a proto je z jeho poezie cítit velká skepse. Jenže tak tomu bývá u většiny výjimečných tvůrců, rozdíl je jen v tom, že Wernisch svou samotu zaháněl humorem, ironií a ne jako ti, co se jí snažili či snaží přehlušit arogancí a nabubřelým velikášstvím. I tím se vymykal, ač jeho humor je se stářím čím dál drsnější a ostřejší. Dokáže přiznat i směšnost sama sebe a ukázat, že poezii je možné nacházet všude, dokonce v tom, co literární historici soustavně opomíjeli, jak dokazuje jeho soubor obsáhlých knih s názvem Zapomenutí básníci.

Mohou za to jeho bystré vnitřní oči, které se dokáží překvapivě radovat z čehokoliv, co my ostatní ve chvatu dne nejsme schopní zahlédnout a i snaha utíkat z jakýchkoliv škatulek, které vyžadují konformitu. Je hnán snahou vidět svět jinak, mnohoznačně, být neuchopitelný, proto taky tak často psal pod různými vymyšlenými jmény.

Čtěte také

Nemohla za to jen politika, ale i jeho ustrojení, letora. Celý život se snaží o to, aby zůstal jako nespolehlivý, nepolapitelný, nebo jak někdy říká svévolný lhář, tedy ten, co si stále rád a s chutí vymýšlí a je přitom ostražitý ke všemu i k sobě. Chtěl vždy důsledně zůstat Daleko od ničeho, jak Petr Hruška nazval svou knihu.

A i ten název evokuje Wernischův základní pocit, který prolíná celým jeho dílem: Bezmoc z lidské situace. Z prací Petra Hrušky si pamatuji jen jednu větu, která není ale tak daleko od Wernischova kréda: „Bože, dej, ať dokážu nářek vždy proměnit alespoň v prosbu!... Prosba je východisko, nulový stupeň naděje.“ Petr Hruška tou větou naznačuje, že je tak trochu jeho alter ego.

Spustit audio