Karel Hvížďala: Absence procesů proti zapomnění a lžím
„Absence procesů s těmi, kteří tvrdí, že zapomněli a lžou o tom, jaké hrůzné příkoří způsobili či jakých podvodů se dopustili na druhých lidech, ohrožuje budoucnost.“ Tuto větu jsem opsal z komentářů, které se zabývají právě probíhajícím procesem se 97letou Irmgard Furchner, bývalou stenotypistkou v koncentračním táboře Stutthof u Danzigu. A koná po 77 letech, kdy tam pracovala.
Irmgard Furchner je obviněná, že se spolupodílela, od června 1943 do dubna 1945, na zákeřných a brutálních vraždách 11 380 lidí.
Čtěte také
V zmíněné době pracovala v koncentračním táboře jako zapisovatelka vysokého důstojníka SS Paula Wernera Hoppeho.
Furchner vinu odmítá, protestuje, píše soudci tvrdé dopisy a v první den procesu ujela taxíkem z domova důchodců a k soudu se nedostavila.
Samozřejmě i v případě tohoto procesu zaznívají otázky: Byl takový proces nutný? Stálo za to takhle starou ženu čtyřicetkrát dopravit k soudu v sanitce a za doprovodu lékaře?
Je v tomto věku vůbec schopná pochopit, o co v procesu jde? Neměli bychom starou ženu nechat v klidu, když německé justici tak dlouho trvalo, než vznesla žalobu?
Majestát zákona
Odpověď dle právníků na podobné otázky dávají přeživší: přinášejí svědectví o tom, jak pracovaly továrny na smrt. A ti, co byli v kancelářích či tam pracovali jako dozorci, zajišťovali hladký chod tohoto hrůzného mechanismu, a proto jsou spoluviníky.
A přesně o to u soudu, který ještě probíhá, jde: paní Furchner nepotřebovala nosit nabitou pistoli, měla na sobě jen uniformu a na rukávě pásek s hákovým křížem. Jí stačil sešit, tužka, psací stroj a pohled z okna kanceláře, aby pochopila, co se tam děje a čemu pomáhá.
Čtěte také
Tento pohled na zločiny z druhé světové války, kterých se Němci dopouštěli, je i v Německu výjimečný: jde o první proces, v němž stojí před soudem sekretářka.
Justici to trvalo dlouho. Až čtvrtá generace právníků po druhé světové válce se k němu odhodlala.
A hovoří jasně: povinností demokratického státu je dát obětem možnost nahlas promluvit. Nejde o pomstu či odplatu, ani o to, aby ta žena seděla ve vězení.
Jde o to ukázat pravdu a vypořádat se s výmluvami obviněných a ukázat jim, že si sami před sebou lžou. Jde o to, aby bezpráví, kterého se Němci dopustili, zůstalo v povědomí všech lidí a nemohlo se už snadno opakovat.
Připomínám tento proces proto, že i u nás probíhají procesy s bývalými důstojníky či agenty Státní tajné policie z doby 1949 až 1989, kteří se podíleli na vraždách či pronásledování tzv. nepřátel režimu, nebo s lidmi, kteří se dopustili v nedávné době různých podvodů či falešně vylákali dotace a okrádali občany.
A rovněž od nich slyšíme: Je tomu dávno, už si nic nepamatuji, nebo tvrdí, že jde o politické procesy.
Jiní se vymlouvají na stáří a bývají jim uloženy jen symbolické tresty. Reagujeme opačně než Němci: stále nám nedochází, že kdybychom viníky řádně a včas trestali, dnešek by vypadal jinak.
Chybí nám i soudcům odvaha říci zapomnětlivým a lhářům: A dost, o tom se s vámi dál bavit nebudu, na to máme majestát zákona.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.