Karel Hvížďala: 50. výročí roku 1968, důvod k nové konfrontaci

Alexander Dubček v roce 1968
Alexander Dubček v roce 1968

Připomínat výročí má pro zdravé společenství význam jen tehdy, když se ti, kteří si ho připomínají, pokusí o konfrontaci starých mýtů s vlastní zkušeností s minulostí.

Protože - což i současnost ukazuje - každé válečné pole mezi různými interpretacemi je pokusem o ovlivnění naší budoucnosti. Jak známo srpnová okupace Československa  Sovětským svazem a jeho satelity politickou krizi proměnila v otázku o českém údělu, o němž se tehdy vedl spor mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem.

Petr Holub: Návrat národního traumatu

Lidé demonstrují před budovou Českého rozhlasu proti premiéru Andreji Babišovi, který sem 21. srpna 2018 přišel s předsedou Senátu Milanem Štěchem uctít památku padlých v srpnu 1968.

Emoce spojované v hlubších vrstvách vědomí Čechů s 21. srpnem opět vypluly na povrch vypískáním premiéra Andreje Babiše před rozhlasem.

Kundera český úděl definoval jako spor mezi spojenectvím a svrchovaností, za nimž viděl střet mentalit. Hovořil v té souvislosti o nesamozřejmosti malých národů, které v dějinách musí neustále usilovat o svou svrchovanost.

Proti se tehdy velmi bojovně postavil Havel, který odmítal přijmout stávající situaci jako nějaké osudové prokletí, protože takový přístup vždy znemožňuje hodnocení skutečných příčin krize i následného možného řešení. Havel nás nabádal, abychom hledali konkrétní historickou odpovědnost. Nebo, jak říká Jiří Přibáň, abychom se zabývali vztahem mezi tehdejšími strukturami a sémantikou, tedy tím, jak se tehdy společnost formovala a jak se sama popisovala a popisuje i dnes.

Nebezpečné otázky proto zní: Byli pánové Dubček, Černík, Smrkovský a Císař skutečně hrdinové a choval se náš národ statečně, jak se většinou traduje? Do jaké míry je hlavním viníkem Sovětský svaz a do jaké míry jsme si za tuto situaci mohli sami?

Sebekritický obraz událostí roku 1968?

Rozsah tohoto textu mi nedovoluje pokusit se ani o zevrubnější odpovědi, proto připojuji jen několik autentických vzpomínek, nad kterými se lze zamyslet.

Lída Rakušanová: Pražské jaro u nás a v Evropě – mýta a realita

02896644.jpeg

Invaze pod taktovkou Kremlu zničila před půl stoletím na dalších 21 let nejen naději Čechů a Slováků na život ve svobodě.

Když jsem projížděl koncem července roku 1968 vlakem Ukrajinou, poslední kilometry před Čiernou pri Čope byly kolem tratě zaparkovány stovky tanků. Za pár dní na to jsem navštívil Německo, kde mě přemlouvali novináři, abych tam zůstal, protože byli přesvědčeni, že v nejbližších dnech Sověti vtrhnou do Československa.

Ve stejné době naši politici lidem bez uzardění tvrdili, že sovětské vedení přesvědčili, že naše cesta je správná a lidé na ulicích jásali a naše politiky adorovali jako vítěze nad Sovětským svazem.

Když pak v noci z 20. na 21. srpna armády Varšavské smlouvy vstoupily na naše území a Dubček se to dozvěděl, rozplakal se: nevěřil, že mu to Sověti mohou udělat. Choval se jako sedmnáctiletý mladík, který se zhroutí z toho, že ho milá zradila a byla nevěrná s kamarádem. Lidé sice statečně vzdorovali, ale jen chvíli.

Karel Hvížďala

Tehdejší sémantika příběhu ani náznakem neodpovídala realitě, stejně jako dnešní snaha komunistů vyvinit z agrese Rusy. Můžeme si za to hodně sami, když jsme ve veřejném prostoru nebyli ani po 50 letech schopní vytvořit převažující sebekritický obraz událostí roku 1968 a spokojujeme se s pohodlným výkladem, který z nás dělá hrdiny a ze Sovětů zbytečné agresory.