Karel Gott byl pro Čechy Superman, od kterého čekali hrdinské a etické chování, myslí si literární historik

Karel Gott zemřel 1. října 2019

Proč se z Karla Gotta stal takový fenomén a i poslední rozloučení s 80letým zpěvákem budí tak velké emoce? „Jeho postavení v rámci české kultury bylo jedinečné a po řadu desetiletí to byla jediná naše zářící superstar,“ odpovídá v Interview Plus literární teoretik a historik z Ústavu české literatury a komparatistiky na FF UK Petr A. Bílek.

To, co se tady děje od oznámení zpěvákova úmrtí, působí na Bílka rozporuplně. „Najednou se obnažuje, jak k nám ze sféry prodeje a obchodu pronikly nejrůznější marketingové strategie. A to nejen do politiky.“

Podle literárního historika jsme byli dřív zvyklí na to, že si city a pocity každý řeší sám v sobě, případně doma v soukromí. Najednou je to venku, ve veřejném prostoru, který funguje jen na základě emocí.

„Rozvinuly se nám tak tady emoční bitvy, kdy na jednom pólu stojí představa národní tragédie, státního smutku apod., a na tom druhém hlasy, které opakují, že podepsal Antichartu.“

Bohužel, mezi oběma póly nevzniká dialog, vlastně ani nemůže, protože s emocemi vést dialog nemůžete. Proti můžete postavit pouze jiné emoce, argumenty? Ty neobstojí. Tento rozpor prý ilustruje i dění posledních dní kolem smrti zpěváka.

Vypovídá tato reakce „cosi“ i o nás samotných a české společnosti? „Vypovídá,“ odpovídá literární historik.

„Je to nepřipravenost celý ten fakt jakoby pojmout. Gott u nás fungoval jako jakási mytická postava. Zjevila se superstar, navíc v době, kdy vlastně neexistoval bulvár. Tím pádem jsme měli polobožskou bytost, o které jsme skoro nic nevěděli. To pak umožňuje zajímavé fantazijní projektování a dosazování si vlastních informací za to, co neznáme.“

Superhrdina

Proč právě Karel Gott? „Protože někdo byl potřeba… On tuto představu naplňoval nejvíc, taky svým úspěchem v zahraničí… Od roku 1967, kdy podepsal smlouvu s Polydorem, tady bylo povědomí, že dobývá Západ, německé hitparády. Ve skutečnosti se tam písničkami jako Lady Carneval umisťoval někde kolem 10. místa. Ale u nás vznikl pocit, že je největší hvězdou i v tom nepřístupném, německém prostoru, případně ve zbytku Evropy.“

Gott nebyl jen zpěvák, ale podle Bílka i sociologický fenomén. Ani nikdy nebyl ten typ zpěváka jako Bob Dylan, který se vyvíjel odněkud někam, ale pouhým interpretem písní, které napsal někdo jiný.

„Jádrem sociologického dopadu Gotta na společnost byla mytická pozice, kterou Gott měl… Bylo tady to povědomí o úspěchu na Západě, ale taky to, že to dokázal s normalizačním režimem uhrát. A že si to vybojoval a může jezdit na Západ a vydávat tam ty desky… a máme tady rázem supermana, který to umí.“

„Karel Gott je vlastně mytický super hrdina, na kterého klademe očekávání, která má i ten Superman, Batman, Captain America. To znamená, že je ideálně naplňuje svými hrdinskými schopnostmi a realizuje je etickým kódem. Pak ale dochází k dalšími omylu, a to že my od Gotta čekáme superhrdinské chování. V tom ale selhává, protože to není součást jeho role. On hledá řešení, která mu umožní dělat v hudbě to, co chce – mít úspěch, koncerty apod.“

Gott nebyl jeden?

V posledních debatách sice podle literárního teoretika Petra A. Bílka mluvíme o Karlu Gottovi, přitom bychom měli respektovat, že je několik Karlů Gottů. „Gott 60. let je něco úplně jiného než ten normalizační. Německý Gott je taky úplně jiný typ obrazu i typ zpěváka, než je ten český. A od půlky 90. let je to hlavně živoucí legenda a člověk napojený na minulost.“

Zpěvák prý dokázal vždy potěšit tu část publika, která na něj byla napojena a naladěna, „nesmíme zapomenout na značnou část veřejnosti, která ho ignorovala. Ale on je nijak neštval, tak ho nechávali stranou,“ dodává v Interview Plus.

Jaké bylo/je Gottovo publikum? Proč se vždy snažil být tak apolitický? Jak uměl hrát na nostalgickou stránku diváků a proč se v 90. letech stal spíš celebritou než zpěvákem? Dozvíte se v audiozáznamu pořadu. Ptal se Michael Rozsypal. 

Související