Karel Barták: Výsledek prezidentské volby ve Francii bude pro Evropu zásadní
V dobách francouzské páté republiky jsme si zvykli, že o prezidentské křeslo obvykle soupeřili politikové, kteří reprezentovali levý a pravý střed politického spektra, typicky čelní zástupci republikánů, jako byl třeba Jacques Chirac, nebo socialistů, typicky Francois Mitterrand. Tedy politikové proevropští, předvídatelní a do značné míry vzájemně zastupitelní.
V posledních letech to ale už neplatí. Do druhého kola už podruhé postoupila za centristou Emmanuelem Macronem Marine Le Penová, která reprezentuje nacionalistickou krajní pravici.
Čtěte také
Odhlédněme nyní od předpovědí pro druhé kolo a podívejme se, co ukázalo už to první. Zaprvé fakt, že při sečtení hlasů odevzdaných pro kandidáty krajní pravice, tedy zejména Le Penovou a štvavého Erika Zemmoura, dospějeme k závratnému číslu 33 procent. Znamená to, že celá třetina francouzských voličů spontánně volí krajní pravici, která je nejen rasistická a nesnášenlivá, ale také do značné míry protievropská, nehledě na sympatie, které chová k Putinovu Rusku.
Marine Le Penová teprve během kampaně přestala mluvit o záměru vyvést Francii z integrovaného velení NATO a z eurozóny. A kvůli ruské agresi na Ukrajině musela nechat zničit stohy letáků, na kterých se rozverně předváděla v Putinově společnosti.
Imperativ „užitečného hlasování“
Čtěte také
V západní Evropě vyvolal její úspěch zděšení. Španělský premiér Pedro Sanchez varoval, že „nepřítel není jen v Moskvě, ale také v Paříži“. Šéf zahraničního výboru německého Spolkového sněmu Wolfgang Roth vyzval k bezpodmínečné podpoře Macrona ve druhém kole. „Buď to bude on, nebo konec sjednocené Evropy. Zní to pateticky, ale je to tak.“
Nestor francouzských politických komentátorů Alain Duhamel předpověděl, že pokud Le Penová vyhraje, stane se „Francie takovým velkým Maďarskem“. Jenže devítimilionové Maďarsko je Evropská unie schopna ještě jakž takž ustát. Francie ale stojí odevždy v samém středu evropské integrace, je její stěžejní hybnou silou. Ultrapravicová metamorfóza by pro EU, jak ji známe, mohla být fatální.
Druhým poznatkem je potvrzení naprostého rozvalu tradiční francouzské politické scény. Na třech místech za Macronem stanuli politikové, kteří se hlásí k extrémům, na pravici i na levici. Pro kandidátky republikánů a socialistů nehlasovalo ani pět procent lidí.
Čtěte také
Dokonce to došlo tak daleko, že tyto staré, zavedené a zdánlivě věčné partaje musí nyní žádat své stoupence o finanční dary, protože kvůli hubenému výsledku nemají nárok na kompenzaci vynaložených nákladů. V červnu přitom čekají Francii parlamentní volby a kampaň bude něco stát. Po dubnové katastrofě můžou staré strany ještě trochu doufat, že zabodují ve svých tradičních baštách. Hodně ovšem záleží na tom, jak dopadne druhé kolo prezidentské volby 24. dubna, jaká dynamika z něj vzejde.
Macron a Le Penová svádějí nyní tvrdý boj nejen o hlasy, ale také o vůli se k volbám dostavit. Absence bude nebezpečná zvláště pro Macrona – všichni si všimli toho, že populistický levicový tribun Jean-Luc Melenchon, který skončil třetí s 20 procenty, vyzval své stoupence, aby nepodpořili Le Penovou, ale nikoli aby dali hlasy Macronovi. Řada z nich by tedy mohla zůstat doma.
Imperativ „užitečného hlasování“, nutného k „postavení hráze“ krajní pravici, už nemusí, a zřejmě také nebude tak účinně fungovat jako před pěti lety – anebo v památném roce 2002. Tehdy se otec Le Penové Jean Marie jako první zástupce nacionalistické ultrapravice dostal nečekaně do druhého kola. V něm ho pak Jacques Chirac porazil na hlavu 82:28. To ovšem bylo před 20 lety.
Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
