Karel Barták: Vládní krize ve Francii není pro Unii dobrá zpráva
Vládní krize ve Francii vyvolaná pádem premiéra Michela Barniera umocňuje napětí a pocit nejisty v celé Evropské unii. Tím spíš, že v politickém kvasu se ocitlo také Německo, jehož kancléř Olaf Scholz po dlouhém zápase sama se sebou nakonec také hodil ručník do ringu. Koncem února se tam mají konat parlamentní volby.
Čtěte také
Dvě hlavní evropské mocnosti – největší ekonomiky EU – jsou tak na přelomu let 2024 a 2025 na evropské scéně „chromými kachnami“. A nedá se od nich aspoň dočasně očekávat žádná podstatná iniciativa. Jde přitom o země tradičně považované za „motor“ evropské integrace.
Moudrost v Evropské unii praví, že pokud se za nějakou věc postaví svou vahou Berlín i Paříž, tedy francouzsko-německý „tandem“, je její schválení celou „sedmadvacítkou“ skoro jisté.
Hned dvě „chromé kachny“
Není to proto, že by snad Německo a Francie ty ostatní prostě převálcovaly, ale proto, že kompromis mezi nimi obvykle vyhovuje většině. Německo reprezentuje spíše bohatší, spořivé a vesměs konzervativní členské státy, hlavně na severu Evropy. My Češi k nim obvykle také inklinujeme.
Čtěte také
Francie naopak tlačí spíše zájmy jižního křídla: Itálii, Španělsko a států, kterým nevadí takové věci, jako je třeba společné zadlužování.
Když se tyto dva póly sejdou na půli cesty, vzniká z toho všeobecně přijatelní řešení. Nemusí tomu tak být vždycky – například v otázce jaderné energetiky obě země minimálního společného jmenovatele hledaly deset let. Do značné míry také platilo, že Francie vymýšlela, jak dál rozvíjet evropskou integraci, a Německo se spíše soustřeďovalo na otázku, jak to zaplatit.
V dějinách Evropské unie zanechali významnou stopu právě politikové z těchto dvou klíčových zemí, jejichž poválečné usmíření umožnilo start celého projektu. Lidé jako Francois Mitterrand, Helmut Kohl, Jacques Delors, Angela Merkelová či nyní Emmanuel Macron posunovali Evropu kupředu víc než státníci jiných zemí.
Francouzská krize míří na Macrona
Francouzský prezident bude nyní ovšem mít jiné starosti. Potvrdilo se, že povstání krajní i umírněné levice na jedné a ultrapravice na druhé straně v Národním shromáždění nebylo ani tak namířeno proti Michelu Barnierovi jako proti jemu samotnému.
Čtěte také
Většině poslanců nejde už ani tak o to, jaký bude nebo nebude francouzský rozpočet na příští rok, ale o to, aby v Elysejském paláci zasedl někdo jiný.
Znamená to, že se Francie zřejmě dál brodit v červených číslech, s šestiprocentním rozpočtovým deficitem, rostoucím dluhem a klesajícím ratingem na finančních trzích. Tato špatná čísla pak negativně ovlivňují celou eurozónu a potažmo i zbytek EU.
A to v okamžiku, kdy Evropská unie potřebuje naopak sílu a odhodlání k rozhodným a odvážným společným krokům, pokud má zachránit konkurenceschopnost své ekonomiky.
Nová Evropská komise připravuje nyní strategické návrhy, jak by se evropský blok měl vzpamatovat z útlumu a postavit se případným ochranářským opatřením nového amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Ten se chystá už nyní o víkendu do Paříže na slavnostní otevření katedrály Notre Dame. Až si potřese rukou s Emmanuelem Macronem, se kterým pěstoval v minulosti složité vztahy, v hlavě mu nutně zabliká, že proti němu stojí oslabený prezident.
Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu a komentátor Info.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
