Karel Barták: Jednomyslnost nebo kvalifikovaná většina v Evropské radě?

Za tímto lapidárním konstatováním, opsaným z brožurek o EU, se skrývá nekonečná teoretická diskuse o tom, jak by EU měla efektivně rozhodovat, ale také každodenní lopotná práce diplomatů z 28 zemí a armády úředníků.  

Čtěte také

Karel Barták: Stále neznámá Evropská komise

Nejde o nic méně a o nic více než o to sladit zájmy, názory a stanoviska tolika často velmi rozdílných států tak, aby výsledek, o kterém se případně hlasuje, vyhovoval všem, a přesto byl přínosný a smysluplný.  

Předsedkyně příští Evropské komise Ursula von der Leyenová se nechala slyšet, že by Evropě prospělo častější hlasování v Radě EU kvalifikovanou většinou místo jednomyslnosti. Nechme nyní stranou otázku, zda by taková změna vyžadovala revizi Lisabonské smlouvy, co by taková revize znamenala a jak dlouho by trvala. Předpokládejme, že by to šlo.

V řadě po sobě jdoucích smluv EU postupně opouštěla pravidla jednomyslnosti a rozšiřovala oblasti, o kterých se rozhoduje většinově. Tento proces urychlila příprava velkého východního rozšíření EU před 15 lety.

Klíč k úspěchu

Pamatuji se, jak pár let před ním vysoký francouzský diplomat na neformálním setkání s novináři vysvětloval, že i Francie bude muset změnit myšlení a zříci se práva veta. „Představte si, že zůstanou v platnosti dnešní pravidla. Sejde se Rada a pracně vyjednanou směrnici nám sestřelí nějaký Lotyš. To nemůžeme dopustit.“

Čtěte také

Karel Barták: Jaké jsou možnosti Ursuly von der Leyenové?

Ačkoli tedy jednomyslnosti ubylo, stále platí pro řadu navýsost politických rozhodnutí nebo klíčových věcí v oblastech, kde se jinak rozhoduje většinově. Příklad: vážné a trvalé porušování hodnot Evropské unie.

Jednomyslnost je zde důvodem, proč Rada EU vůbec nejedná o problémech vlády práva v Maďarsku nebo v Polsku, ačkoli se jimi zabývá Evropská komise i Evropský parlament. Je jasné, že jedna z obou jmenovaných zemí bude vetovat jakékoli negativní rozhodnutí týkající se té druhé.

Vetovat mohou členské státy přistoupení EU k mezinárodním dohodám, legislativu týkající se daní, sociálního zabezpečení, rodinného práva. Jednomyslnost je povinná při rozhodování o citlivých aspektech mezinárodního obchodu, ochrany životního prostředí, nebo o opatřeních, která ovlivňují energetickou politiku členských zemí. Odtud dosud marné snahy Evropské komise vytvořit „jednotný energetický trh“ v Evropě a sjednotit priority, pokud jde o obnovitelné zdroje nebo jadernou energii.

Čtěte také

Karel Barták: Snění o funkční Evropské unii

Pokud se ví, že by některá země vetovala ten či onen návrh, obvykle se o něm vůbec nejedná. U chronických případů se taková věc může držet u ledu celá desetiletí. Znamená to, že i kdyby teoreticky bylo ostatních 27 členů pro, nemůže EU nic dělat. Odtud zřejmě návrh von der Leyenové, aby se to začalo měnit.

Rozhodování kvalifikovanou většinou přitom není v podmínkách EU vůbec snadné. Je vyhráno, pokud pro danou věc hlasuje 55 procent členských států, tedy teoreticky 16 z 28. Tyto země však musí představovat 65 procent celkového počtu obyvatel EU. Malé tedy nemohou přehlasovat ty velké a naopak.

Klíčem k úspěchu je budování aliancí, vyjednávání, hledání kompromisů. Zavedená kultura velí domlouvat se, přesvědčovat, nacházet aspoň nejmenší prostor pro dohodu, hledat konsensus. Nakonec už se obvykle ani nehlasuje. Určitě je to lepší metoda než doma upečené veto.

Autor je publicista