Karel Barták: Evropská obrana se rodí v bolestech, úspěšný výsledek není jistý
Čtyři roky trvající ruská invaze na Ukrajině znamenala pro evropský kontinent zásadní transformaci. Daleko hlubší, než jakou jsme si v únoru roku 2022 dovedli vůbec představit.
Z Ruska, hlavního dodavatele našich surovin a energií, se stal nepřítel přímo ohrožující budoucnost států evropského kontinentu. A staronový prezident Spojených států zpochybnil jistoty, na kterých po desetiletí spočívala naše bezpečnost.
Čtěte také
Všechno se ocitlo jaksi hlavou dolů. Evropské země si vesměs uvědomily, že musí začít zbrojit. Dokonce i Evropská unie, která otázky bezpečnosti vždycky spíše zametala pod koberec, se dnes zcela vážně zabývá koncepcí evropské obrany.
Výdaje na obranu rostou napříč kontinentem. Státy, které jsou členy Severoatlantické aliance, se zavázaly je navýšit na 3,5 procenta do roku 2035. Vznikají nové nástroje a nové iniciativy. Evropská komise se pokouší koordinovat, vyčlenila na to dokonce jednoho komisaře.
Čtěte také
Koncept „evropské autonomie“, či ještě lépe „evropského pilíře NATO“ si razí cestu i tam, kde byl ještě před nedávnem nepřijatelný. S odklonem Spojených tátů se s EU v bezpečnostní oblasti sbližují Británie i Kanada.
Tedy zajisté posun, vynucený tlakem okolností. Je však dostatečně rychlý a sladěný? Podle německého ministra obrany Pistoriuse není vyloučeno, že by Rusko mohlo zaútočit na některý stát NATO už v roce 2028.
Ve stejném roce podle amerických činitelů hodlají Spojené státy zahájit stahování vojsk z Evropy. Za dva roky nesplní Evropa ani jeden z cílů, které dnes obtížně vymýšlí a stanovuje. Na tribunách znějí projevy o jednotě, ve skutečnosti je však evropská politická scéna rozbitá a rozdělená.
Čtěte také
Skupina středoevropských zemí v čele s Maďarskem a Slovenskem, což jsou přímí sousedé Ukrajiny, zpochybňuje ruskou hrozbu a nadbíhají narativu prezidenta Trumpa. Bude těžké budovat evropskou obranu s vládami, které se otevřeně paktují s nepřítelem.
Nebo které, jako ta česká, odmítají ručit za finanční půjčku Ukrajině, za kterou si má přepadená země nakoupit zbraně, aby mohla dál úspěšně odrážet vlny ruských útoků, které přes ni míří – také na nás.
Sladěno je jen velmi málo
Evropská unie se zajisté snaží. Komise navrhla, rada i parlament schválily Evropský obranný fond, Evropský mírový nástroj, program laciných půjček SAFE a další nástroje. Ty však zdaleka neodpovídají závažnosti situace.
Instituce EU nejsou koncipovány pro válku, jejich těžkopádné rozhodování nesvědčí požadavkům operativního rozhodování. Francie, jediný stát disponující jadernými zbraněmi, a Německo, které má jediné hodně peněz, si nerozumí ani v koncepci, ani v jednotlivostech. Projekt evropského letounu nové generace ztroskotal právě na jejich nesouladu.
Čtěte také
Aby nahradily 300 tisíc amerických vojáků, kteří mají být nasazení v krizové situaci v Evropě podle plánů NATO, by evropské země potřebovaly zmobilizovat dodatečných 400 tisíc vlastních vojáků.
Kdo jim však bude velet, když integrované velení NATO ovládají Američané. Evropským armádám chybí velká přepravní letadla, stovky bitevních letounů, vlastní systémy protivzdušné obrany či dronové jednotky, nehledě na satelity a vůbec veškerou spojovací a zpravodajskou logistiku.
Všechny země zapojené do Severoatlantické aliance opakují léta letoucí jako nějaké zaklínadlo slovo „interoperabilita“; požadavek na sladění zbraní a systémů měl prostupovat všemi nákupy zbraní ve všech 30 členských státech.
Dnes vidíme, že to byla jen slova, horký vzduch. Sladěno je jen velmi málo, jak každodenně konstatují Ukrajinci, kteří se musí peklovat s houfnicemi různé ráže a střelivem použitelným jen do některých hlavní.
Seznam úkolů je opravdu hodně dlouhý a Evropa bude muset nasadit mnohem vyšší rychlost a vyvinout mnohem větší úsilí, pokud je má splnit a posunout se o stupeň výš; tedy nezůstat jen součtem armád a armádiček, které nikoho neodstraší.
Autor je komentátor Info.cz a bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
