Karel Barták: Evropská hlavní města kultury slouží jako užitečné laboratoře

Znamená to, že nepříliš daleko od našich hranic budeme mít za pět let další nevšední možnost sledovat jedno nevelké město, které si na 365 dní naordinuje a podstoupí hluboký kulturní ponor. Kdo zažil Plzeň v roce 2015 nebo Košice o rok později či pak polskou Vratislav, bude vědět, že jde o unikátní operaci, jaká nemá v kulturním dění na naší planetě obdoby.

Čtěte také

Košice předají Plzni zkušenosti s projektem Evropské hlavní město kultury

Nechci tady rozebírat plusy a minusy jednotlivých evropských hlavních měst kultury, kterých bylo za uplynulých 34 let skoro 60. Na některá se vzpomíná celá desetiletí, jiná prošuměla, aniž zanechala hlubší stopu.

V posledních letech jsme však svědky pozoruhodného jevu – do soutěže se hlásí stále více středně velkých, někdy i menších měst, a také měst, která nejsou nutně významnými kulturními centry či neoplývají historickými památkami.

Metodologie výběru se postupně vytříbila a ustálila tak, že daleko více než na tradicích či věhlasu záleží na konkrétním programu, na jeho evropském rozměru, na přesahu za hranice daného města nebo kraje, a zejména na zapojení občanské společnosti do projektu.

Cena Meliny Merkuriové

Čtěte také

Chceme k nám přivést Evropu, říká Petr Forman o projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015

Bad Ischl je vůbec nejmenším městem, které kdy titul obdrželo. Spolu s ním ho však dostal i celý horský region, takže akce bude mít mimořádně jakýsi venkovský, až rurálně-bukolický rozměr, což tady ještě nebylo. I když – lucemburský Esch-sur-Alzette, jen o málo větší, bude kulturním městem Evropy v roce 2022. A o rok dřív to bude řecká Elefsina, dosud naopak známá jen jako nevábné průmyslové předměstí Atén.

Na plzeňské radnici s radostí vyprávějí nejen o tom, jak se povedl program Evropského hlavního města kultury v roce 2015, ale ještě radostněji o tom, že kulturní život města od té doby tepe mnohem intenzivněji a zajímavěji, láká přespolní i cizince a blaží domácí.

V Košicích mají obdobnou zkušenost. Nizozemský Leeuwarden se z ospalého fríského hnízda přerodil v bujné a košaté kulturní středisko. Italská Matera, která má titul letos, hlásí trojnásobek návštěvníků oproti normálu, podobně jako předloni dánský Aarhus.

Čtěte také

Hlavní událostí pro Plzeňský kraj bude v roce 2015 projekt Evropské hlavní město kultury

Jak to vlastně celé funguje? Evropská komise zajišťuje výběr, obvykle dvou, měst pro každý rok, a to s pětiletým předstihem, aby se laureáti mohli dobře připravit. Znamená to vybrat a zaplatit mezinárodní porotu a dohlížet, aby porotci, vesměs zkušení kulturní harcovníci, postupovali nestranně a podle pravidel.

Tato pravidla jsou součástí nařízení, které schválily všechny členské státy. Praví se v něm, že porota nejen vybere vítěze, ale také pak sleduje a vyhodnocuje jeho přípravu. Pokud probíhá podle plánu, Evropská komise předá vítězným městům cenu Meliny Merkuriové, nazvanou po bývalé řecké ministryni kultury, která spolu s francouzským Jackem Langem tradici kulturních měst založila.

Tato cena obnáší 1,5 milionu eur, tedy obvykle jen zlomek rozpočtu, který se pohybuje ve většině případů mezi deseti a padesáti miliony eur. Tyto prostředky musí vítězná města sama sehnat, z veřejných i soukromých zdrojů. Evropská komise po skončení průběh a dopad kulturního roku vyhodnocuje.

Karel Barták|foto: Radko Kubičko

Ačkoli tedy jde o nákladnou a obtížnou operaci, uchazečů stále přibývá. V některých zemích soutěží o titul i desítka měst. Středně velká a malá města, bez přemíry zátěže v podobě historické slávy, přicházejí se stále originálnějšími a odvážnějšími kulturními nápady. Takže tato iniciativa Evropské unie, jedna z nejméně náročných na evropské finance i administrativu – v Bruselu ji mají na starosti dva lidé –, má před sebou nepochybně skvělou budoucnost.

Autor je publicista