Karel Barták: EU má za sebou další „annus horribilis“, akorát si už všichni zvykli
Evropská unie má za sebou další mimořádně rušný a nepříliš radostný rok. Evropu dál sužovala pandemie covidu-19 a Unie se s ní utkávala hned v několika rovinách. Právě z Bruselu přicházely zprávy o schvalování nových vakcín, o jejich nákupu a distribuci, o vývoji a zavádění jednotného covid pasu pro občany všech zemí, o měnících se barvách na cestovatelském semaforu.
Aniž si to mnohdy uvědomujeme, Evropa hrála a hraje v našich pandemických starostech daleko větší roli, než jsme si původně připouštěli – už proto, že zdravotnictví nadále formálně nepatří mezi evropské kompetence. Neformálně však už jednoznačně ano a buďme za to rádi.
Čtěte také
Po průlomu roku 2020, kdy členské státy dovolily Evropské komisi si půjčovat peníze a pak je rozdělovat podle toho, kolik kdo potřebuje na postpandemickou obnovu ekonomiky, došlo letos už na konkrétní činy.
Do Bruselu směřovaly obsáhlé národní plány obnovy, které pak Komise vyhodnocovala a na tomto základě doporučovala Radě EU jejich schválení. Kdo prošel, dostal dopředu 11 procent celkové sumy a bude se nyní muset snažit, aby přesvědčivě naplnil cíle a milníky, ke kterým se v plánu zavázal.
Dva programy schváleny nebyly – ten maďarský a ten polský. Čímž se dostáváme k bodu, který letos asi nejvíc vadil a nevěstí nic dobrého ani pro příští léta.
Polsko a Maďarsko se už natolik odchýlily od psaných i nepsaných pravidel pro fungování demokratického právního státu, že jejich stávajícím vládám většina EU nedůvěřuje a hrozí jim vůbec poprvé v historii evropské integrace finančními sankcemi.
Je to bolestný problém, protože ohrožuje soudržnost a akceschopnost celé organizace, prohlubuje nedůvěru, oddaluje přijímání dalších zemí do Unie – a pro země jako je Česko představuje mimořádně těžké dilema.
Hlavně pokračování a kontinuitu
Na postojích premiéra Babiše jsme mohli dobře sledovat, jak na jedné straně sympatizoval s polským a zejména maďarským „neliberálním“ experimentem, ale na druhé si uvědomoval, že pro Česko není výhodné se příliš vzdalovat od západoevropského mainstreamu.
Čtěte také
S novou vládou je zde naděje na jistou korekci a lepší čitelnost, už proto, že v čele vlády nebude člověk, jehož a priori irituje organizace, která říká, že je kvůli svému podnikání v trvalém střetu zájmů.
Po schválení Zelené dohody v roce 2020 vyplodila Evropská komise celý vějíř návrhů směrnic a nařízení, které nás mají dovést ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030 a zajistit život docela bez zplodin o 20 let později.
Dotýkají se všech oblastí ekonomiky od zemědělství po vytápění budov a vyvolávají samozřejmě spory, zvláště když se tyto ambice střetnou s realitou prudce rostoucích cen zatracovaných fosilních energetických zdrojů.
Aby se lidé nebouřili, navrhuje Unie finanční kompenzace pro chudší domácnosti, ale odmítá sejít z nastoupeného kurzu opřeného o odpovědnost za osud lidstva tváří v tvář globálnímu oteplování.
Pozoruhodné je, že většina těchto kontroverzních zákonů se bude dojednávat pod českou taktovkou ve druhé polovině příštího roku. Máme se tedy na co těšit.
Čtěte také
Souběžně se v roce 2021 rozběhla v EU debata o komplexní a ambiciózní legislativě týkající se digitalizace a podařila se také plichta ohledně reformy společné zemědělské politiky.
Evropská komise se pod taktovkou české komisařky Věry Jourové (ANO) pustila na tenký led regulace obsahu na sociálních sítích a odpovědnosti za něj a také ochrany nezávislých médií a investigativní žurnalistiky.
Stagnovala naopak debata o migrační a azylové politice, ačkoli události na polsko-běloruské hranici na konci roku naléhavě podtrhly potřebu takové úpravy. Komise nadále tlačí svůj dva roky starý návrh migračního paktu, ale vlády se nad ním zatím jenom hádají, tu českou nevyjímaje.
Zmínil jsem tady jen nejviditelnější zlomek toho, co se letos v Unii dělo. Ačkoli poslanci europarlamentu vesměs hlasovali od kuchyňských stolů a zaměstnanci Komise úřadovali v pyžamech, povedlo se v nelehké době pokračovat, i když to často dřelo.
„Sedmadvacítka“ se začala rozhodněji vymezovat vůči Rusku a Číně a sílí konsenzus kolem zárodku společné obrany. Příští revize Lisabonské smlouvy, která by umožnila i v zahraniční a bezpečnostní politice většinové hlasování, získává stále více stoupenců včetně nové německé vlády a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
Po odchodu Angely Merkelové bude pro rychlost a kvalitu další integrace dosti záležet právě na výsledku prezidentských voleb na jaře ve Francii. Pokud by totiž podobné nacionalistické a demagogické tendence jako v Maďarsku a v Polsku převládly v některé z velkých západoevropských zemí, například ve Francii nebo v Itálii, znamenalo by to na kontinentu ještě podstatně hlubší rozkol, pravděpodobně konec Evropské unie a příchod něčeho mnohem horšího a nebezpečnějšího.
Takže si na konci roku připijme hlavně na pokračování a kontinuitu, i když nám to může připadat neoriginální a nudné.
Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
