Kardiolog: Většina z nás netuší, jak editování DNA změní naše životy. Je to Pandořina skříňka

I když nejde o autobiografický román, některé vedlejší postavy podle autora ale opravdu existují.

„Jsou to postavy, které se tam třeba objeví jen na několika stránkách, projdou textem a zase odplynou. Jednomu člověku jsem do Hradce Králové posílal román a napsal jsem mu: ‚Pane docente, po třiceti letech vám velice děkuji za to, co jste pro mě udělal.‘ Takže ten se tam určitě poznal. Nikdo z negativních postav mě ale zatím neinformoval o tom, že by se tam poznal,“ směje se Veselka.

Čtěte také

Přál bych si, aby každý vnímal své zdraví jako hodnotu, uvažuje lékař Tomáš Šebek

Knížka podle něj dokumentuje, jak se se kardiologie a vůbec medicína za poslední léta změnila.

„Oba dva hrdinové jsou ročník narození 1965 jako já. A jak jdou životem, dá se na nich dokumentovat, jak se medicína ohromně mění. Pořád se od prášků pohybujeme k nějaké agresivnější léčbě. Dáváme do pacientů čím dále více přístrojů, nebo třeba chlopně otvorem velikosti menší než centimetr a při tom s tím pacientem v podstatě mluvím,“ přibližuje.

Pravděpodobně nastane to, že budeme editovat sami svoje životy a své schopnosti. Je to Pandořina skříňka, která se určitě otevře.
Josef Veselka

Ve svém románu nezapomíná připomenout ani novou metodou úpravy DNA. Přiznává, že editování DNA je jedna z věcí, kterou je nadšen.

„Pořád si uvědomuju, že většina lidí vůbec netuší – a já do větší míry také netuším –, jak editování DNA změní naše životy, jak totálně změní tento svět. A nejen z hlediska způsobu změny medicíny. Pravděpodobně nastane to, že budeme editovat sami svoje životy a své schopnosti. Je to vlastně Pandořina skříňka, která se určitě otevře,“ myslí si kardiolog.

Nejméně agresivní jsou psychiatři a neurologové

Na sále má profesor Veselka rád ticho, i když ještě před několika lety tam prý poslouchal klasickou hudbu a v mládí dokonce rádio.

Čtěte také

Denně nám přichází data, umělá inteligence nás upozorní na zhoršení pacientů, přibližuje kardiolog telemedicínu

„Zhruba od padesáti let prakticky neposlouchám nic. Miluju ticho na sále, děvčata říkají, že mluvím čím dále tišeji. Je to prostě proto, že potřebuju větší a větší soustředění a uzavírám se do jakési pomyslné bubliny a nechci, aby mě v té bublině cokoliv rušilo. Když jsem maximálně soustředěný, dokonce mě otravuje mluvit. Musím se vlastně vnitřně přemáhat, abych vůbec mluvil,“ přiznává.

Připouští, že se jistá rozdílnost lékařských oborů odráží i v mentalitě lékařů. „Při pohledu na celé spektrum lékařů, tak nejméně agresivní a invazivní lékaři jsou psychiatři nebo neurologové,“ zamýšlí se.

A pokračuje: „Na druhou stranu bych asi zařadil ortopedy nebo břišní chirurgy. A když se blížíme doprostřed, tak na méně agresivní a invazivní straně by člověk našel internisty nebo ty, kteří pracují v oborech, které z interny vyšly. Proti nim by byli, a to říkám s nadsázkou, sofistikovanější chirurgové jako kardiochirurgové, neurochirurgové. A někde uprostřed by byl třeba kardiolog.“ 

Poslechněte si celé Hovory. Ptá se Vladimír Kroc.