Karásek: Svět filmu by neměl být „vakuovitý bezprostor“, ale živá současnost. Nezavděčíme se všem
Bohdan Karásek se považuje za scenáristu a režiséra, který se věnuje filmu, rozhlasu i divadlu. Je to také příležitostný střihač, zvukař, hudebník, herec a vynálezce vlastního kreslířského stylu neoautismu. Jeho nejnovější snímek Mistryně měl premiéru na karlovarském filmovém festivalu. „I když se rozpočet hodně zvýšil, pořád to zůstává v nízkorozpočtovém a velmi úsporném žánru – a to nejen co se týče produkční stránky, ale i té vypravěčské,“ říká o své tvorbě.
U nového snímku Mistryně sice sází na profesionálnější produkci s podporou Státního fondu kinematografie, velká očekávání o návštěvnosti v kinech ale nemá. „Já se bojím, že to nebude o mnoho lepší než dosud,“ připouští autor filmů Lucie, Milostné písně anebo Karel, já a ty.
Čtěte také
„Myslím, že co se týká proniknutí do širšího povědomí, je to pořád stejné. Netroufám si dělat větší iluze,“ přiznává otevřeně v pořadu Hovory Českého rozhlasu plus.
Netají se tím, že preferuje vypravěčský minimalismus a citlivá vztahová dramata, což ne každý divák přijme.
„Svět filmu by podle mě neměl být vakuovitý bezprostor, ale živá současnost. V reakcích na Mistryni se ale objevují rozpaky ohledně banality nebo množství vaty, které já zase můžu nazvat jako jemnost. Nemůžeme se zavděčit všem, ale jsem hrozně rád, když se někdo k filmu upřímně vztáhne a je vidět, že ho to poznamenalo,“ ujišťuje Karásek.
Problém financování menších autorských filmů staví režiséry do poměrně paradoxní situace, kdy se komunitní solidarita střetává se soupeřením o finanční zdroje.
„My, kteří se věnujeme takzvaně autorskému filmu a vydupáváme své projekty takřka ze země, bychom měli držet spolu. A myslím si, že držíme. Máme k sobě úctu, blízké vztahy i respekt. Zároveň ale všichni stojíme u jednoho koryta státního fondu. Jsme takoví zvláštní konkurenti a zároveň souputníci,“ poukazuje Karásek.
Pobývání v hudbě
Kromě filmu zůstává Karáskovou velkou srdcovou záležitostí také hudba, která ho provází od mládí. „V dospívání mi rozhodně nechyběla touha ani radost z pobývání v hudbě. Později jsem ale zjistil, že mi chybí určité předpoklady, abych dostál vlastním nárokům – třeba ostrost hudebního sluchu nebo hudební paměť. Zjistil jsem, že být hudebním skladatelem je pro mě velká meta,“ vzpomíná.
Čtěte také
I přesto si své hudební sny plní jako bubeník v pražské kapele Ploy. „V naší kapele nejsem tím hlavním, tím je Tomáš Braun, který přichází s autorským materiálem. Ty skladby jsou barvité, zajímavé a dobrodružné, baví mě v nich pobývat a interagovat s nimi. Má to prvky fusion, lehce cudně jazzové i progresivně rockové prvky,“ přibližuje hudební styl kapely.
Karásek se také věnuje kresbě, svůj směr pojmenoval sebeironicky neoautismus.
„Je to libůstka, okrajová věc, kterou rozvíjím už relativně dlouho. Je to jediný pozůstatek po lidové umělecké škole, do které jsem kdysi v osmdesátých letech chodil do výtvarky. Vynalezl jsem takový svůj velmi lapidární kreslířský styl, který má přesah do estetické filozofie, kterým spodobňuji reálné události a okamžiky a poukazuji na jejich nereprodukovatelnost,“ uzavírá.
Jak vzpomíná Bohdan Karásek na své tvůrčí začátky v Brně a unikátní projekt zhudebněných novinových článků Noviny 2000 s hudebníkem Ondřejem Kyasem? Jak se staví ke své dlouholeté divadelní spolupráci s režisérem Ivanem Burajem a proč má v uších neustále rozhlasové Toulky českou minulostí? Poslechněte si celé Hovory.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
