Kampaň na podporu diskuse k referendu o vstupu České republiky do Evropské unie

10. duben 2003

V tisku, v rozhlase i v televizi se píše, mluví a obrázkuje o našem vstupu do Evropské unie. Výsledkem je žehrání lidí, že vlastně nevědí, co je čeká a co je nemine.

Prožívali jsme v této zemi desítky let celé seriály kampaní, proti nimž je i seriál Dallas příliš krátký. Bojovali jsme rok co rok o zrno, namísto abychom pilněji sklízeli. Soutěžili jsme o hrdé tituly členů brigád socialistické práce. Vybírali jsme peníze na podporu bratrských lidů v zemích, o nichž jsme neměli ponětí, kde na mapě leží. Kampaňovali jsme za úspory energie.

Vedli jsme nepřetržitou normalizační kampaň za pochopení tak prosté věci, jako je bratrská tanková pomoc. Výčet našich někdejších kampaní je prostě nekonečný.

Nynější kampaň za Evropskou unii krásnější, jak jinak to nazvat, začala ideologicky. Herci i zpěváci v televizních klipech labužnicky pomlaskávali a těšili se, až vstoupíme. To už naštěstí skončilo a k celé záležitosti jsme se začali chovat realističtěji. Vysvětlují jí politologové, historici, žurnalisté. Noviny zveřejňují statistiky, grafy, přehledy, čísla.

Hovoří se o Robertu Schumannovi, citujeme z hraběte Coudenhove-Calergi. Ze všech otců i matek sjednocené Evropy. Odpovědí je prohlášení lidí: já pořád nevím, jestli je to pro nás dobré nebo špatné. Jedna z odpovědí zní, není to ani dobré, ani špatné. Je to.

Myslím, že ve většině cítíme, jak bránit se vstupu do Evropské unie by bylo chybou. Máme naopak co dělat, abychom splňovali podmínky členství v klubu, takže vůbec nejde o to, zda ano, či ne, nýbrž se jedná o otázku, jak? Kdybychom se u našeho táborového poradního ohně referendově dohodli, že nikam nechceme, a tím zůstane všechno při starém, opatrnost je matka moudrosti, bylo by to totéž, jako kdyby fotbalový klub odmítl nabízenou možnost účastnit se evropských soutěží. Přestal by hrát ligu a hráči by si mohli čutat na trávníku hned za vesnicí a radovat se každou sobotu, že zvítězila Horní ves nad Dolní nebo naopak.

Přesto nevěřím v kampaně. Přestože lidé všeobecně nemají sebemenší sklon obtěžovat se hlubokým studiem problému.

Srozumitelné ještě bylo, když jsme národně zaúpěli, že krutá Evropa nám vezme rum a utopence. Když jsme oba výdobytky naší ryze národní kultury a svébytnosti uhájili po vzoru husitů proti všem a cepem přes hlavu, s úlevou jsme se dozvěděli, že včelaři nebudou muset rozbourat úly a přestěhovat naše pilné kamarádky do chlívku a tam někde přibližně skončilo naše obecné vnímání možných úskalí naší integrace do Evropy.

Byli jsme kdysi členy RVHP i Varšavské smlouvy. Nikdo se nás neptal a my jsme se také neptali. Byli bychom pochopitelně raději státem, jako Švýcarsko nebo Západní Německo, ale na to se nás nikdo nezeptal, co chceme a nebo nechceme. A trpěli jsme tedy tiše, ale odhodlaně, jako za Rakouska. V zásadě jsme přívrženci taktiky v duchu lidových pranostik. Kdo počká, ten se dočká. Hlavně v klidu.

I my jsme se dočkali pádu Berlínské zdi a pokud mě paměť neklame, vyčkávali jsme velice dlouho, jestli tu naši už stejně padlou necháme padnout také.

Jsme mistři úskoků a přetvářky. Vytvořili jsme z toho celou filosofii a strategii přežívání, konec konců mnoho jiného nám také většinou nezbývalo. Než chameleón zjistil s definitivní platností, že není lev, začal měnit barvy. I v divoké přírodě trvá neuvěřitelně dlouho, než si tvorové vyvinou obranné mechanismy a vytvoří modus vivendi

A snad právě proto, že umíme ocenit naše schopnosti používat rozličných lstí, jsme velice opatrní, abychom samo nebyli obelstěni. Bohužel kampaň nepomůže. I když je nutná. Stejně jako je nutné to, abychom se zabývali celou složitou teorií a historií vzniku Evropské unie nebo přesněji snah o integraci. Král Jiří z Poděbrad by mohl vyprávět.

autor: Karel Moudrý
Spustit audio