Kameraman Hönig: Děti z Charkova a Chersonu v sobě mají obrovské rány, se kterými se musí vyrovnávat
Vojtěch Hönig se před rokem a půl natrvalo přestěhoval na Ukrajinu, aby tam pracoval s dětmi v Chersonu a Charkově – ve městech, kde je válka blízko. „Hrozně nemám rád takové to sousloví: co tě nezabije, to tě posílí, protože ono to úplně nefunguje. Některé z těch dětí přišli o rodiče, sourozence, starší bratry, a to jsou obrovské rány, se kterými se musí vyrovnávat,“ říká v pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus.
„Když jsme dělali s Nikou a s její kamarádkou Arinou, tak to bylo v době, kdy jsem měl dovolenou. Vzal jsem nějakou svoji starší techniku, a pak tedy došlo k tomu, že Niku zabila ruská raketa. Byla to jenom další injekce, proč to dělat. Cítil jsem ještě větší povinnost a zanedlouho poté jsem vymyslel projekt i s Českou televizí, kde natáčíme dokumentární seriál a celovečerní dokumentární film v koprodukci ještě se společností PunkFilm,“ popisuje Hönig, jak přešel od zpravodajství k projektu v Charkově.
Čtěte také
Projekt se jmenuje Generace Nika „Má to několik výstupů. Hlavní téma je přiblížit, jaké to je, vyrůstat a dospívat uprostřed války. Toto téma se snažíme zpracovat i na sociální média, protože tam mladí lidé tráví hodně času a čerpají odtamtud hodně informací. V rámci našich sociálních sítí tam hodně točí Ukrajinci, ale i mladí Češi,“ vysvětluje.
Další z výstupů je dokumentární seriál: „Jsem rád, že se daří využívat materiál, který je opravdu natočen jimi, protože seriál má být od mladých pro mladé. Pozoruje skupinu mladých lidí v Charkově a v Chersonu, jak chodí na naše kamerové, herecké, filmové workshopy. Mají zadání, že mají natočit krátký film, který je poskládán z jejich zkušeností, co mají z války.“
Dodává, že třetí výstup – dokumentární film – je určen spíše pro širší veřejnost, festivaly a rodiny.
Offline svět
Mladé lidi oslovili skrze různé osobní kontakty, městské divadlo v Chersonu nebo třeba aplikaci Telegram.
Čtěte také
„Ohledně bezpečnosti při setkáních je to ohromný stres. Jeden z rodičů, protože ten druhý je většinou v armádě, nám dává své dítě. Snažíme se to dělat v rámci možností, abychom s nimi mohli nějak pracovat. V Chersonu například nemůžeme točit na ulici. Celý film je tak natočený v protileteckém krytu. Během workshopů také často dochází k ostřelování. Pro ně se to ale stalo normou: slyší dron a utíkají se před ním schovat. Je to jako pro nás, když prší, tak si vezmeme deštník nebo pláštěnku,“ popisuje Hönig.
Workshopy jsou také příležitostí, jak se mladí lidé, kteří často pociťují izolaci, mohou socializovat. „Často se nám svěřují, že kvůli tomu, že nejsou tak často v kontaktu se svými vrstevníky, tak se stydí s někým mluvit v offline světě. V rámci našich skupin si našli nové kamarády, začali spolu dělat projekty.“
„Mám z toho ohromnou radost,“ přiznává Hönig a pokračuje: „protože prvotní záměr byl, že nemají co dělat, tak budeme pro ně dělat nějakou zábavu, při které se něco naučí, a zároveň my ty výstupy můžeme využít k tomu, abychom říkali mladým lidem v Evropě a v Čechách, jak to tedy je. Fakt, že se při tom budou socializovat a najdou si nové kamarády, mi došel až v průběhu.“
Obyčejný život
V minulém týdnu přijelo do Prahy 11 ukrajinských mladých lidí z Chersonu, kteří chodili po středních školách a promítali film, který sami připravili: Útok zmutovaných melounů. Název filmu pracuje s tím, že se v Chersonu pěstuje velké množství melounů.
„Jsem hrozně rád, že z toho vyšla černá komedie. Dospělí i mladí často nevědí, jestli se smát nebo brečet. Ono je to směšné, ale zároveň všichni chápeme ty narážky, které tam jsou. Ta realita je tragická. Díky tomu, že je to podané takhle s humorem, tak to je možná trochu přístupnější pro evropského diváka,“ míní.
Čtěte také
České děti během promítání měly také možnost si popovídat s mladými z Chersonu. „Dovídaly se nové věci z úplně obyčejného života. To gro, že tam jsou například zbořené domy, to znají ze zpráv, ale takhle se mohly ptát na úplně obyčejný život.“
A jaká je Generace Nika? „Jsou extrémně schopní, dokáží improvizovat a já jsem šťastný, že jim mohu dávat nástroje a instrumenty, jak se vyjadřovat. Nemám rád sousloví ‚co tě nezabije, to tě posílí‘, protože to úplně nefunguje, když někteří z nich přišli o rodiče, sourozence, starší bratry. Jsou to ohromné rány, se kterými se musí vyrovnávat. Myslím, že i jedna z těch věcí, že to mohou převyprávět ve svém filmu, je malá drobná částečka toho, jak se s tím můžou vyrovnat.“
Na závěr Hönig popisuje, co se od mladých lidí, se kterými pracuje, naučil: „Je to ohromná injekce emocí. Je to pro mě to, že ať už jste v jakékoliv situaci, dá se z toho vždycky něco vymyslet. I přes to, že jsem například ve špatné situaci, je to nespravedlivé, tak oni se nevzdávají a hrozně do toho dupou. Ať už dělají cokoliv, dokážou se do toho položit. To je hodně inspirativní pro nás všechny.“
Poslechněte si celé Hovory, které připravila Tatiana Čabáková.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
