Kamenní lvi z buddhistického chrámu Věčného klidu

Lev je zvíře, které v Číně nikdy volně nežilo, a povědomí o lvech do Číny přišlo spolu s buddhistickým učením v době na přelomu našeho letopočtu. Lev je totiž považován za mocného ochránce. Věří se, že dovede zahánět zlé síly. Jeho sochy jsou vždy v páru lev a lvice, a proto je můžeme najít často před vstupními branami a dveřmi nejen buddhistických chrámů, ale i paláců a obydlí bohatých i prostých lidí. V čem jsou tedy ti dva lvi z chrámu Věčného klidu výjimeční? Všude jinde lvi vždy sedí zády k bráně a k příchozím jsou natočeni tlamou s vyceněnými zuby - brání tak zlu a neštěstí, aby nemohly vstoupit dovnitř. Jen v pekingském chrámu Věčného klidu sedí lvi opačně. Lidem ukazují hřbety a zuby cení na bránu. Lidé si vypráví, že původně i tento pár lvů seděl hřbetem k bráně. A jak tedy došlo k tomu, že se otočili? Poslechněte si následující příběh, který pro to má vysvětlení.

Podle legendy, oba lvi původně seděli před branou a hlídali, jak se na ochranná božstva sluší a patří. Tehdy byl ještě park Beihai uzavřeným císařským parkem. Obyčejní smrtelníci do něj neměli přístup. Když byl pak zpřístupněn pro všechny, lidé věřili, že kadidlo obětované v chrámu Věčného klidu jim téměř vždy pomůže naplnit jejich zbožné prosby. Všichni, kdo vyrazili do parku Beihai, se zde proto po cestě zastavili, aby zapálili vonné tyčinky.

Jednoho dne, jak ti dva kamenní lvi tak seděli u jižní brány chrámu, zahlédli skupinu blížících se zbožných poutníků. Poutníci si při chůzi vykládali nejrůznější historky, když tu lvi zaslechli, jak jeden z poutníků povídá: "Představte si, Brána pohledů na hoře Bílé pagody začala zářit. Kdo se do té záře bude dívat, ten může uvidět buddhistický Západní ráj. V Západním ráji je prý Zahrada rajských potěšení a v ní mají bydlet nesmrtelné víly. To všechno se tam dá vidět!" Když to lvi uslyšeli, začalo je to náramně zajímat. "Už tady sedíme tolik let a ještě jsme neměli možnost vidět krásy té Zahrady rajských potěšení. Taky bychom se tam měli jít podívat."

Takhle si spolu lvi povídali a nakonec se rozhodli, že se na horu Bílé pagody podívat zajdou. To se jim snadno řeklo, ale hůř udělalo. Oba byli z kamene a za bílého dne se nemohli hýbat, teprve když se setmělo a nikde nebylo ani živáčka, mohli se vydat na cestu. Počkali do soumraku. Jen co odešel poslední návštěvník parku, lvi potichoučku opustili svoje místa a vyrazili přímo k hoře Bílé pagody. Neodvážili se ale jít po širokých pěšinách, a tak se plížili od stromu ke stromu, aby je přece jen někdo nezahlédl. Když se vyšplhali na horu Bílé pagody, rozhlédli kolem dokola.

Byla to pravda. Bílá pagoda v noční tmě slabě zářila. Vydali se tedy hledat Bránu pohledů. Obešli celou pagodu téměř kolem dokola, než narazili na klenuté dveře ve tvaru broskve. To asi bude Brána pohledů, pomysleli si. Při bližším pohledu se ukázalo, že brána má na sobě zlaté vzory ve tvaru mraků. Otevřít se ale nedala. Prohledali celou horu Bílé pagody, ale nebyli o nic moudřejší - Západní ráj nikde. Najednou zaslechli hudbu, která k nim doléhala ze severozápadního rohu jezírka Xiye chi. Tak tam je to, pomysleli si. Ale jak se tam dostat?

Dlouho nemohli na nic přijít. Seděli u kamenné stély a pokoušeli se něco zaslechnout. Natahovali uši, až tu náhle - nebyl to snad krátký útržek dívčího smíchu? Jakoby to přicházelo zezadu. Lvi seběhli z hory Bílé pagody a pustili se za zvukem. Jak tak všude hledali, narazili na kamennou jeskyni. Když nahlédli do jejího ústí, spatřili uvnitř široké schodiště. Dlouho se nerozpakovali a pustili se po něm. Schodiště vedlo do další kamenné jeskyně, která vypadala jako velké kamenná místnost.

Na zdi byly vytesány tři veliké znaky, první zněl - Hala vykládaná kameny. Kousek popošli a našli další nápis. Ten pravil - Konvice všehomíra. To už byl dívčí smích slyšet o poznání zřetelněji. Když se znovu pečlivě rozhlédli, uviděli před sebou jezírko, ve kterém se koupala a dováděla skupinka krásných víl. Lvi se už blíž neodvážili a potají si je z povzdáli prohlíželi. Po chvíli uslyšeli, jak jedna z vil povídá: "Kohouti už brzy začnou kokrhat, musíme jít."

Jak to lvi zaslechli, úplně se vyděsili. "Do prvního kohoutího zakokrhání musíme být zpátky na svých místech! Pak už se nebudeme moci ani pohnout." Na víc už nečekali a běželi zpátky. Jen tak tak stačili doběhnout před bránu chrámu, když zakokrhal první kohout. Pak se úplně rozednilo a lvi stáli jako dřív na svých místech, jenže ouha, trošku si v tom spěchu popletli světové strany a namísto vyceněných zubů ukazovali návštěvníkům svoje hřbety. Tak se stalo, že všichni lvi před buddhistickými chrámy se dívají na východ, jen tenhle jeden pár hledí na západ.