Kam směřuje německá sociální demokracie

Při dosavadním počtu čtyř stran, které za různých okolností mohly vstupovat do různých koalicí, se vždy našel kompromis, který umožnil demokraticky vládnout. Jsou to čtyři strany, které se přes různost názorů a zaměření vzájemně respektují a uznávají jako demokratické.

Die Linke vznikla spojením PDS, následovnice někdejší východoněmecké komunistické SED a skupiny nespokojených bývalých sociálních demokratů okolo exministra Schroederovy vlády, Oskara Lafontaina. Převážnou většinu ovšem tvoří členové PDS a mezi nimi i staří komunisté. Ti se občas odhalují sami. Na příklad v uplynulé volební kampani jedna delegátka Levice prohlásila, že k prosazování cílů její strany bude třeba vybudovat organizaci jako byla někdejší STASI. Jiný člen ospravedlňoval stavbu berlínské zdi a další poslanec byl odhalen jako bývalý bachař.

Die Linke nikdy nebyla považována za demokratickou stranu a všechny ostatní strany spolupráci nebo dokonce koalici s ní vylučovaly. Před zmíněnými zemskými volbami předseda sociálních demokratů Kurt Beck ujistil voliče, že spolupráce se stranou Die Linke v žádné formě nepřichází v úvahu. Rovněž špičková kandidátka SPD v Hesensku, Andrea Ypsilantiová prohlásila, že se nenechá hlasy Linke zvolit za předsedkyni hesenské vlády. Když pak výsledek v Hesensku byl tak těsný, že žádná z demokratických stran nebyla ochotná přistoupit na koalici s SPD, Ypsilantiová a s ní i předseda Beck, obrátili jako na obrtlíku. Najednou bylo důležitější získat moc, než stát za daným slovem.

K definitivnímu obratu došlo, když poslankyně jejího vlastního parlamentu Dagmar Metzgerová sdělila, že svědomí jí nedovoluje hlasovat pro spolupráci se stranou Die Linke. V tajné volbě na funkci ministerského předsedy bude 5. dubna hlasovat proti Ypsilantiové. Toto varování předem bylo slušné a zároveň odvážné. Přesto, nebo snad právě proto, byla vystavena křižové palbě a silnému nátlaku ze strany spolustraníků. Za svým rozhodnutím si ovšem stála. Ypsilantiová znovu změnila stanovisko a oznámila definitivně, že k volbě předsedkyně hesenské vlády nenastoupí.

Na vrcholu krize Kurt Beck onemocněl těžkou chřipkou. A byla to opravdová nikoli diplomatická nemoc. Po uzdravení se vracel s šalomounským řešením: ve spolkové politice je spolupráce nadále tabu. Ve spolkových zemích je na každém kandidátovi respektive na ministerském předsedovi, jak se v této otázce rozhodne. To je promyšlený tah. Sociálnědemokratickým pohlavárům ve spolkových zemích jde v první řadě o moc, byť i za pomoci strany levice. Budou Beckovi vděči za to, že jim dal zelenou. A jejich podporu předseda potřebuje.

Ani před trapnostmi v minulých týdnech nebyla Beckova pozice nesporná. Jde totiž o spolkovou politiku. Po Beckově nástupu do funkce předsedy SPD začala spolupráce uvnitř velké koalice zadrhávat. Rozdílné názory a rozpory existovaly i předtím, když každá strana chtěla realizovat co nejvíce z vlastní politiky. Beckovým nástupem však tón zdrsněl. Zdálo se, že Kurt Beck předčasně zahajuje předvolební kampaň do spolkového sněmu, které se mají konat na podzim 2009. Rafinovaným tahem bylo, že ministra zahraničí Frank-Waltera Steinmeiera a ministra financí Peera Steinbrücka jmenoval jako své stranické náměstky. O obou je známo, že nepatří v SPD k levému křídlu. Jako náměstky je Beck ovšem zavázal k loyalitě.

Většina poslanců ve Spolkovém sněmu patří k seskupením napravo od linie, kterou nyní udává Beck. Jejich naděje je upřena především na ministra zahraničí Steinmeiera. Někteří by ho rádi viděli konat co nejdříve. Otázka ovšem je, kdy a za jakých okolností takový krok bude možný, aniž by hrozilo nebezpečí rozbití strany. Pozvolný posun strany doleva usnadňuje konkrétní situace v zemi. "Hospodářský vzestup, sociální sestup" vyjadřují to někteří zkráceně. Obrovské zisky a tisíce propouštěných. Nadměrné odměny některých manažerů a příjmy mnoha pracujících na hranici životního minima. Rostoucí opravdová chudoba vedle růstu bohatství.

Německo, někdejší výkladní skříň blahobytu, rozhodně není v krizi spíše v kritické situaci. To je úrodná půda pro plané sliby Oskara Lafontaina a jeho strany. Hýří sliby, na jejichž splnění nejsou prostředky a navrhují opatření a zásahy do hospodářství, které je už jednou v mnoha zemích zruinovaly. Pro sociální demokraty přesto nebude snadné proti této demagogii nalézt přesvědčivé argumenty.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .