Kafka byl jiný, nikam nepatřil. Jeho příběh jsme roztříštili a sestavili z puzzlů, říká Holland

Holland Kafku objevila už ve 14 letech díky uvolnění polského komunistického režimu. Rokem 1956 skončil stalinismus a jeho knihy se v Polsku začaly publikovat.

„Bylo to k mání. A já jsem četla všechno, byla jsem takové intelektuální dítě a věci, kterým jsem nemohla rozumět, protože jsem neměla takový aparát vzdělání, jsem určitým způsobem cítila,“ vzpomíná v pořadu Osobnost Plus.

Čtěte také

Franz Kafka měl předtuchy. Kdyby žil, po druhé světové válce už by nepsal, myslí si režisérka Agnieszka Holland

Přiznává, že Kafku vnímala jako svého bratra: „Byl pro mě objev, svět, do kterého jsem se ponořila. Měla jsem pocit, že to je alternativní svět, ale že on je skutečný. Zajímalo mě, kdo byl ten muž, který to napsal. Pocítila jsem k němu neudržitelnou něhu, cítila jsem tu jeho citlivost a to, že byl tak stranou, že byl jiný, že se nemohl zařadit do žádné společnosti, ani rodinné, ani pracovního okolí, ani národů. Nikam nepatřil.“ 

Holland popisuje, že se s jeho odcizeností ztotožňovala celý život. Vnímala, že nepatří stoprocentně do žádné skupiny. „Když jsem se rozhodla jet studovat do Prahy, Kafka byl jeden z důvodů, jeden z mých průvodců Prahou,“ připomíná.

Kafku neodvyprávíte klasicky

Marek Epstein, se kterým Holland na filmu o Kafkovi pracovala, v Karlových Varech dříve řekl, že mu Holland jeho scénář vrátila.

„On to vzal klasicky a poctivě. Když se dělají biografy, tak by to mělo být pořádné: většinou, když děláte klasický biopic, tak se buď snažíte odvyprávět ty nejdůležitější věci v životě a zdramatizovat to. Anebo vybíráte nějaký kousek, fragment, událost a také to dramatizujete. A mně se zdálo, že to s Kafkou nemá nic společného, že není možné odvyprávět Franze klasicky. Takže jsem ho nutila k tomu, aby to všechno roztříštil a abychom se to snažili sestavit z fragmentů, puzzlů, pocitů a z různých časových úrovní,“ vysvětluje režisérka.

Čtěte také

Holland: Migrace pro nás může být obohacením, bohužel převládl strach a pošlapávání lidských práv

Vyprávět Kafkův příběh a zároveň zachovat jeho ducha bylo pro ni těžké.

„Natáčení bylo velmi vzrušující a štáb byl taky vzrušený, protože jsme měli pocit, že každý den točíme jiný film. Když jsme ve střižně našli konečnou formu, tak jsme si nebyli jistí, jestli ta majonéza zabere a jestli z toho bude takový vlašský salát, nebo jestli z toho bude něco, co se vůbec nedá konzumovat.“

Film bude podle Holland i pro lidi, kteří od Kafky nic nečetli. „Nechci říct, že musíte vidět Kafku, jak ho vidím já. Každý má právo na svou interpretaci. Ovšem myslím, že film může přiblížit mého Franze i lidem, kteří nečetli jeho literaturu. Testovali jsme to trochu s mladými lidmi, kteří Kafku nečetli, anebo četli nějaké útržky ve škole a film k nim promluvil,“ těší Holland.

Přisuzuje to tomu, že se v Kafkovi může shlédnout mladý člověk i dnes.

Úchvat a hrůza

Na dnešní době by podle Holland zajímaly Kafku technologie. „Byl zvědavý. Třeba ten neuvěřitelný technologicky vývoj by ho uchvátil, protože měl velký zájem o novinky a vynálezy a analogovou techniku. To můžete najít v jeho denících nebo dopisech, takový skutečný zájem.“

Na druhé straně by měl Kafka hrůzu. „Po druhé světové válce byl brán jako prorok, jako někdo, kdo předvídal určitým způsobem to příšerné a kruté odcizení kapitalismu, koncentrační tábory, plynové komory a holocaust. Myslím, že dneska by taky cítil takovou úzkost, kam lidstvo míří a do jaké míry jedinec vůbec nic neznamená,“ uzavírá.

Jak snáší dnešní dobu Agnieszka Holland? Měla strach, když se kolem jejího filmu Hranice o humanitární krizi na bělorusko-polské hranici spustila emotivní debata? A kam podle ní směřují naše země? Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.